Nejsilnější víra je víra ve svobodu, hlásá plakát nového filmu Zdeňka Jiráského. Ten před dekádou slavil úspěchy s Poupaty, depresivním sociálním dramatem, v němž bylo i na poměry tuzemské naturalistické tvorby až nečekané kvantum mizérie. Experimentální drama o holokaustu s názvem V tichu sice na trudnosti neubralo, ale kvalitami skončilo kdesi na půli cesty – a aktuální Kryštof na tom není o mnoho lépe.

Dějištěm je tentokrát jaro roku 1950, pohnutá doba rozšiřující se kolektivizace a prorůstání komunistického aparátu napříč celou společností. Mladík Kryštof se nachází na klášterním statku na Šumavě, kde žije se skupinkou zkušených mnichů. K odvážnému (a zdánlivě nelogickému) rozhodnutí přidat se k církvi v době, kdy ji nový režim nekompromisně pronásleduje, pochopitelně přispěla i Kryštofova pohnutá rodinná situace, jejíž obrysy jsou postupně načrtnuty.

Jiráského a debutujícího scenáristu Josefa Kurze k tomuto příběhu inspirovala nechvalně známá Akce K, spočívající v násilné likvidaci katolických klášterů napříč republikou. I z dočasného azylu na statku jsou kněží vyhnáni a Kryštof, nejednou pomáhající emigrantům dostat se přes česko-německou hranici, se ocitne na útěku. S pár dalšími postavami (filmově debutující David Uzsák, nepřehlédnutelná Alexandra Borbély předabovaná do češtiny Janou Plodkovou) prochází potemnělou krajinou a v přímém přenosu sleduje morální úpadek. Jenže co s tím?

Pro Mikuláše Bukovjana se jedná o první filmovou roli a úlohy titulního mladíka se zhostil s velkou přirozeností. Jakožto novic v kléru si navíc vystačil s úspornou mimikou a vedle zkušenějších kolegů v kněžském stavu tedy nezaostává. Bohužel je však jeho postava napsaná natolik úsporně, že se postupem času redukuje na náhodný středobod drásavého dění okolo. V takovém prostředí nezbývá než utápět životní ztroskotanost v alkoholu a prázdném zabíjení času. Jedinou smysluplnou možnost představuje útěk, který je však pro hlavního hrdinu problematický – vždyť duchovní má především pomáhat…

Podobná témata jsme viděli zpracovaná už mnohokrát, z poslední doby se vybaví třeba Služebníci či Krajina ve stínu. Kryštof tento korpus nijak zvlášť neobohacuje. Po slibném startu se od klerikální linky ustoupí a příběh se rozplizne do sledu depresivních epizod. Těm navíc dominuje až přílišná zkratkovitost a nedořečenost, kvůli nimž se s postavami těžko soucítí. Ano, tehdejší poměry byly bídné, nepředstavitelně těžké a semlely i jinak charakterní osoby. Víme, známe.

Přitom v detailech film zaujme množstvím nápadů, kterým dominuje scéna v kině. Hrdinové na útěku se jdou schovat do přítmí kinosálu, kde se promítá angažované budovatelské drama Ves v pohraničí. Zatímco se běžní návštěvníci kina otupěle dívají na ideologicky jednoznačný a realitě značně vzdálený produkt, přímo před jejich zraky se odehraje skutečné, pravdivé drama, vůči němuž jsou však slepí. Podobně inspirativních, nápaditě natočených či vyzněním nebanálních scén obsahuje Kryštof celou řadu – jako by se však Jiráskému nedařilo je slepit v soudržný tvar s vyrovnaným tempem.