Říká se, že doma není nikdo prorokem. Ve filmové branži to ale zjevně neplatí, protože návraty velkých režisérů na rodnou hroudu nesou chutné plody. Hollywood ta slavná jména víceméně vyhnal - proto se třeba Paul Verhoeven nebo John Woo přesunuli tam, odkud vzešli, a ve svém přirozeném kulturním kontextu začali znovu tvořit. Verhoeven věnoval světu chválenou Černou knihu, John Woo si dal trochu na čas... ale není těžké pochopit proč. Z čínské půdy si totiž vydupal kolos těžko uvěřitelných rozměrů.

Historická epopej o válce dvou armád byla zafinancována osmdesáti miliony dolarů. V zámoří za takovou sumu pořídíte slušnou kriminálku nebo středně nákladný akční film, na dalekém východě ovšem dokáží se stejnými zdroji pořídit čtyřhodinový velkofilm, proti němuž vypadá rozmáchlá Austrálie jako komorní atéliérové drama s trochou písku a pěti herci. Na výkladní skříně Hollywoodu sedá prach, když kolem projede John Woo se svými armádami. Jak by ne, když jeho projekt stál třikrát víc než opulentní Hrdina. Na výsledku to okamžitě poznáte a hlavně uvidíte - Krvavé pobřeží totiž přináší čirou rádost z epiky.

Wooův opus oživuje pocity, které jsme v digitálním věku už dávno zapomněli. Pracuje s tisícovkami statistů, monumentální výpravou a takovou haldou vojenské výbavy, že byste z toho postavili armádu autobotů. Proto manévry tisícových armád působí jak za starých dobrých časů. Jako by si na ně šlo sáhnout, jako by se člověk vrátil o pár desítek let zpátky k antickým velkofilmům, k Cidovi a k dalším velkoprodukcím, v nichž si kompars poctivě prošlapával cestičky v sandálech. On je opravdu rozdíl mezi tím, když se perou digitální špendlíkové hlavičky (nebo když vám software Massive umožní, aby proti sobě běžely kvanta znesvářených, ehm, pixelů), a když vidíte cákat krev z tisícovek pěšáků navlečených v dobové zbroji. Woo samozřejmě párkrát zamachruje s monumentálními záběry na celé bojiště, jinak ovšem užívá triků uměřeně, jen jako prostředku k dokreslování a šperkování. Což je paráda, protože Kravé pobřeží díky tomu překonává obvyklou trikovou „lehkost až prázdnotu“ a udiví tělesnými bitvami, v nichž se opravdoví lidé řežou hlava nehlava.

Mohutné válečné scenérie vrací Wooa na režijní vrchol. Jako by Kód Navajo nebo Výměnu točil televizní rutinér, a až teď se znovu probudil audiovizuální mág, jenž přesně ví, kdy vložit zpomalovačku a kdy prolnout dva záběry do sebe. Krvavé pobřeží slibuje orgasmus pro oči. Ve velkorysých kulisách Woo zaranžoval další ze svých krvavých baletů, tentokrát v něm však přibylo na fyzičnosti. Bitvy, tedy půlhodiny naplněné akcí, skvěle kloubí jemnou choreografii, tak jak ji známe od Yimoua Zhanga, s klasickou fyzickou řežbou z dob, kdy se usekávaly hlavy a kdy kopí končily v průdušnicích. Woo je přitom mistrem kinetiky, jeho kamera se co chvíli nechá strhnout bitevní vřavou, doslova nasává energii z bojovníků a přelívá ji na plátno. Do toho vlají prapory, prýští krev a poletují šípy a kopí, zkrátka všechno se to hýbe všemožnými směry, tak aby válečné klinče byly maximálně dynamické. Woo nemá problém měnit z vteřiny na vteřinu perspektivu, přeblikávat z bojůvek muže proti muži ke komplexním pohledům na celé bojiště, odkud se dá pochytit něco málo (bohužel opravdu jen málo) z taktiky.
 
Ano, mluvím jen o válce a akci – ale upřímně řečeno Krvavé pobřeží o ničem jiném ani moc není. V úvodu vás Woo protáhne ohromnou bitvou, aby poté rozestavěl kulisy pro bitvu druhou. Větší. Což je o to podivnější, že celý první díl působí jen jako prolog k řeži rozhodující, k opravdovému sváru o „Red Cliff“ z druhého dílu. Mezi vojenskými akcemi se rozlévá diplomaticko-politická omáčka o tom, že se mají dvě strany spojit, aby zdolaly tu třetí. I ta je natočená (ale i zahraná) s naprostým přehledem, Woo v ní však nezvykle chladně nakládá s dějepisnými figurami. Poměrně neosobně je spojuje do aliancí a sleduje to, jak si dělají pořádek v armádě i na domácím politickém kolbišti. I tady je na co se dívat, výborně se daří zachytit disciplínu a kolektivního ducha vojska, v chytrých náznacích jsou přiblíženy vztahy milenecké i sourozenecké. Ale řekněme, že příběh netasí momenty, které by dokázaly vyloženě strhnout.

Nelze to vnímat přímo jako negativum. Ale… efektní válčení prostě chytne víc než relativně odtažité diskuze před ním. Woo se v podstatě ani nepokouší publikum zaangažovat a zatáhnout jej dovnitř. Nejde ve šlépejích historických filmů, v nichž bijci mstili manželky, milenky a bratry, anebo halasně krváceli za blaho národa.

Krvavé pobřeží lze v těchhle ohledech vnímat jako zrcadlový opak Statečného srdce – zdržuje se totiž hlasitých milostných a nacionalistických vyznání, zato oslňuje fantasticky vypulírovanou výpravou a rozmáchlostí. Neřve „Svobodááá“, volá „Podívejte se, kolik jsme měli peněz, jak nenapodobitelně velcí jsme“.

Wooův návrat domů se každopádně vyplatil, protože vedl k vzniku zásadní kinematografické události, jíž rozhodně měli nějakým způsobem posvětit Oscaři. Protože byl-li nominovaný Mongol (a je-li svět spravedlivý), mělo by Krvavé pobřeží posbírat minimálně půltucet sošek v technických kategoriích. Kino představuje pro tuhle velikášskou podívanou nutnost. Dočkáme se ho sice až několik týdnů poté, co se svět potěšil DVD i BD druhého dílu (!), ale i kdybyste už měli doma celou čtyřhodinovku v prvotřídní kvalitě, plátno nic nenahradí. Zvlášť u Johna Woo a jeho digitálních holubic.

P.S.: Tak. A teď si vzpomeňte na bitvu z Bathory? :-)