U nás je možná základem života škola, ale v Austrálii tlačí dopředu spíš rodinu. Ta vás strhne do prostředí, v němž budete nejspíš muset fungovat celý život. Mladý Josh měl v tomhle ohledu docela kliku, protože nemusel svoje zákon nerespektující strýce moc vídat. Teď se ale situace změnila, jelikož si jeho matka právě užila poslední dávku heroinu. Josh se proto musí vrátit ke svojí širší rodině, v níž se problémy řeší vytahováním bouchaček a kde mít pořádnou práci znamená šikovně krást nebo prodávat drogy. Se svojí neakční povahou sem moc nesedí, je ale jen otázkou času, než se zapojí do vysoké hry mezi svými novými spolubydlícími a speciální policejní jednotkou, jež by jim moc ráda něco přišila.

Království zvěrstev přichází do našich kin s velmi dobrou pověstí. S pověstí strhující australské kriminálky, která rozehrává velké rodinné drama právě dobře, jako ukazuje i podsvětí u protinožců. S ohledem na tuhle informaci si nejsem jistý, jaký film se na festivalech po celém světě promítal. Ale zřejmě to bylo jiné Království zvěrstev. To, které dorazilo k nám, je totiž i na relativně levný nezávislák velkým zklamáním.

David Michôd je skvělým řemeslníkem, jenž svému debutu vtiskl žánrově přesný vizuál. Jenže to jsou tak veškerá zásadní pozitiva, která se u Království zvěrstev dají najít. Celý film vzdáleně připomíná dusné a vtahující psychologické drama o rodině, s jejímiž členy to nemůže skončit hezky. Bohužel ale není ani dusné ani vtahující. Spíš bych vytahoval výrazy jako roztahané, zbytečně ukecané a emocionálně prázdné, což je s přihlédnutím k dějové kostře dost fascinují.

V Království zvěrstev totiž při letmém pohledu najdete všechno, co by dobrá kriminálka měla mít. Je tu jasně zmapovaná síť vztahů, které se postupně vyvíjejí, sem tam se objeví nečekané úmrtí a najdete tu řadu scén, do nichž jsou přesně zakomponované zpomalovačky. I s hudbou, která by jim teoreticky měla dodat tíživý dopad. Nic z toho ale není dotažené do konce tím způsobem, aby se to dalo brát vážně a člověk se mohl nechat unášet příběhem. Nikdy se nedostaví ten pocit, že Michôd natočil vynikající kriminální drama. Většinou jen převládá bezradný pocit z toho, že kriminální ani dramatická část příliš nefungují. A s přibývajícími minutami je to jen a jen horší, protože nápadů ubývá a už se jen lopotně klopýtá do nutného finále.

Vysvětlit tohle selhání není jednoduché, ale z velké části spočívá v hlavním hrdinovi. Tím je totiž nesympatický mladík s prázdným pohledem, který prakticky nemluví, nic neřeší a jen čeká, až mu všechno spadne na hlavu. Dá se pochopit, že měl být Josh za tichého chlapce, který je víceméně pohlcen okolnostmi. V podání neznámého Jamese Frechevilla je ale akorát nezajímavým podivínem, kterému nevěříte ani pěknou přítelkyni. Natož něco jiného. Kolem Joshe potom rotuje hrstka australských drsňáků nebo magorů a rodinu tmelící babička, všichni jsou ale dost zaměnitelní a jejich chování často nedává smysl. Výjimkou mezi téměř neznámými tvářemi měl zřejmě být Guy Pearce v roli hodného policisty. Ten tu ale vypadá natolik naivně a mimo mísu, že nic nespasí.

Je to vážně těžko k uvěření, ale Království zvěrstev všechnu svoji vizuální jistotu a těch pár napínavých scén vrhá vstříc podprůměrné báchorce o tom, že i když bude rodina padouchů držet při sobě, nemusí to stačit ke štěstí. Ve filmu je zhruba jedna postava, na jejímž osudu vám záleží (Joshova přítelkyně – a nic zlého jí nepřejete jen proto, že je hezká), a asi nejbolestivější je sledovat promyšlené koláže, které by měly být málem nevydýchatelné. Ale na vás kvůli odtažitosti všeho ostatního příliš nepůsobí. Michôd se tak zdá být přesně tím talentem, který ví, kam postavit kameru a jak výsledný materiál sestříhat. Ale celý jeho debut je uvnitř mrtvý takovým stylem, že to sebevětší řemeslné snažení prostě nezachrání. A to je velká škoda, jelikož by Ben Affleck určitě uvítal někoho, s kým by se teď mohl v žánru trumfovat.