Když napíšu, že jsem se na Králíčka Petra extra netěšil, asi mě nikdo neobviní z předpojatosti. S cílovkou se míjím tak o pětadvacet let a z upoutávek to na bůhvíjaký nářez taky nevypadalo. O to víc jsem rád, že se film povedl. A že se povedl hodně, popravdě mnohem víc, než jsem si dovedl představit a že je to nakonec možná jeden z vůbec nejlepších rodinných příběhů, jaké jsme mohli v kinech v posledních letech vidět.

Králíček Petr: FOTOGALERIE

Zápletka pochopitelně není složitá. Králíček Petr a jeho zvířecí kámoši se každý den pokoušejí dobývat na zahradu mrzoutského pana McGregora a když tenhle permanentně naštvaný důchodce umře, začnou si myslet, že je čekají zlaté časy. Pak však přijíždí jeho synovec Thomas a ukáže se, že bude mnohem hůř. Tenhle lehce cholerický a čerstvě nezaměstnaný chlapík nenávidí venkov, nenávidí přírodu a nenávidí zvířata. Barák se zahradou chce co nejrychleji prodat, ale to znamená, že z jeho okolí musí vyhnat všechno, co má čtyři nohy nebo peří. A Petr se svou partou berou tenhle střet jako výzvu. Zvlášť, když je ve hře i zvířátkům i lidem nakloněná malířka Bea. Válka začíná! 

Chápu, že pro člověka, který už má občanku, volební právo a povinnost platit daně, to nezní extra zajímavě, ale počítám, že podobný pocit měl i režisér Will Gluck. Ten natočil třeba komedii s Emmou Stone Panna nebo orel, v níž ukázal, že se nebojí k okoukaným žánrům a zápletkám přistupovat trošku jinak, pohrát si s nimi a pomrkávat na diváky. A přesně to dělá i tady. Králíček Petr je klasický rodinný příběh se zvířecími hrdiny, trochou akce, bláznivým i laskavým humorem a poučením na konci. Pod jeho povrchem se ovšem skrývá mnohem chytřejší a hravější film. 

Gluck se nebojí dělat si z celého žánru trošku legraci, ohýbat klasicky nastavená klišé a vymýšlet nečekané pointy ve scénách, u nichž jste přesvědčení, že prostě víte, co se musí stát. Nespokojil se s tím, že by to mělo hezky vypadat (vypadá), být roztomilé (je) a zvířecí i lidský hrdina se musí hodinu rvát, aby se pak začali respektovat (jo, dojde samozřejmě i na tohle). Gluck překvapuje nečekanými vtípky i tím, že sází na to, že do kina přišli vedle dětí i jejich inteligentní rodiče, kteří ocení meta humor, jaký v podobných filmech moc často nevídáme. Nebo byste u Králíčka Petra čekali, že hlavní hrdina bude hodinu chodit po plátně a machrovat na všechny, že zavraždil člověka a klidně to udělá znovu? 

Gluckovi se jednoduše povedlo natočit rodinný film, který uspokojí jak diváky, co chtějí, aby všechno bylo na svém místě, tak i ty, kteří ocení, že se tvůrci nespokojili jen se hrou na jistotu. Díky Gluckovi má film nápady, jaké byste u podobné látky možná nečekali. Zároveň se jimi však nenechá převálcovat a výsledek je pořád především zábavný film pro celou rodinu. Ale je fajn vidět, že tenhle žánr jde posunout o kousek dál, aniž by kvůli tomu tvůrci nebo diváci museli dělat kompromisy. U tohohle se fakt budou bavit děti, rodiče i filmoví publicisté, kteří jsou v sedmu ráno naštvaní, že musí lézt z postele kvůli pitomému králíkovi.