Udivuje mě, že Konečně spolu vůbec funguje a že jej táhnou zrovna herci. Přitom jeho casting je svým způsobem příšerný. Kdo pravidelně sleduje obličeje z usedlých konverzačních dramat a komedií, z herecké sestavy seskupené okolo Helen Hunt alias April bude dost možná vyděšen (tedy, přinejmenším moji redakční kolegové jsou).

Ústřední hrdinku totiž do filmu uvede nejdřív Matthew Broderick, chlapík, co bude hrát tak-trochu-idioty asi až do důchodu. A tak-trochu-idotem se stává, jak jinak, i tady, když předvádí dětinského a fakticky nesvéprávného manžela, k němuž April cítí z jakéhosi nepochopitelného důvodu sexuální přitažlivost. Pak je tu Colin Firth, odehrávající asi posté v životě roli štramáka, který se náhle zjeví, párkrát úsměvně zakoktá (to aby dal najevo svou zranitelnost a nesmělost) a pak na své statné tělo přivine roztouženou hlavní hrdinku. Pan Darcy vrací úder, i když je trochu obyčejnější. A nakonec tu řádí i Bette Midler v úloze kolosálně protivné televizní moderátorky, která se k April začne znenadání hlásit jako její pravá matka, náhle rozmrzelá, že dala svou dceru před desítkami let k adopci.

Budiž dobrým vysvědčením pro Helen Hunt, že jako debutující režisérka dokázala úspěšně projít i tímhle castingovým peklem. Kolegy z vedlejších rolí nechala v jejich šablonkách a využila je hlavně v komediálních situacích. Ty s sebou může – světe div se – přinýst i film o „zralé ženě, které se právě zbořil svět a ona začíná žít odznova“. Chce dítě, chce chlapa, chce se vypořádat se svojí genetickou matkou. Konečně spolu to tak trochu automaticky vhání do kolonky inteligentního nízkorozpočtového počinu, který přeřazuje mezi decentní komedií a vztahovým dramatem od... od ženy.

Chvála bohu že slovo „žena“ s sebou protentokrát nepřináší instantní poetiku, významné pohledy do dáli a otravnou snahu ukazovat na plátně pořád to oduševnělé a roztoužené ženské nitro. Helen Hunt není Alice Nellis, což jednoznačně vítám. Její film je usedlejší, přímočařejší a za upřímnou oslavu mateřství, za zpověď ženy, která chce porodit svoje vlastní dítě, se jí nelze smát. Naopak. Právě v osobních a psychologizujících pasážích je Konečně spolu nejzajímavější. Helen Hunt si v nich vystačí sama a osloví předpokládám i muže, které v první chvíli zklame, že se čas podepsal na její pleti i dekoltu (co si budeme nalhávat, herečky na plátně příliš často nestárnou...). Pozice její April v příběhu samtném je už o poznání vratší. Co se dramatické stavby týče, Konečně spolu se bohužel přimyká k romantickým šablonkám, zčásti uměle zauzleným, zčásti předvídatelným. A ani jeden nekompromisní a překvapivý zvrat, zapuštěný do filmu, na tom příliš mnoho nemění.

Výpověď Helen Hunt se v téhle sféře klišé, bezbolestných řešení a happy-endů zřetelně tupí. Na druhou stranu, je to právě ta rovina, která umožňuje aby ony šablonovité vedlejší roličky, zmíněné v úvodu, nerozbily její první film, aby psychologicky vypiplaný a velevážný snímek nezničila cizorodá dávka komiky. Konečně spolu se kvůli tomu akorát mění ve schizofrenika: Místy vážnějšího než zpovědi newyorských intelektuálů, místy rozesmátého pod výlevy Bette Midler a ňoumovitým pohledem Matthew Brodericka.

Ani jedna tvář není tak skvělá, aby Konečně spolu přežilo v povědomí dýl než pár týdnů. Ani jedna tvář ale stejně tak nemá čím urazit.