Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Diskuze k filmu Across the Universe

příspěvky 1 - 2 Napsat příspěvek

krása:)

charlotte, myslím že nejsi jediná komu se to bude líbit:) rozšiřuji tvé řady. Z kina jsem odcházel uspokojen, možná proto, že jsem četl samé nepříliš dobré kritiky, tak jsem čekal také zklamání, to se však naštěstí nedostavilo. Nevím jestli mě unesla hudba Beatles, scéna s bombardujícíma jahodama, scéne pohřbu s Let it be, Jimi Hendrix s Janis Joplin, krásna Lucy nebo všechno tohle a mnohem víc dohromady, každopádně krásnej film :+ 90%
401168
charlotte, myslím že nejsi jediná komu se to bude líbit:) rozšiřuji tvé řady. Z kina jsem odcházel uspokojen, možná proto, že jsem četl samé nepříliš dobré kritiky, tak jsem čekal také zklamání, to se však naštěstí nedostavilo. Nevím jestli mě unesla hudba Beatles, scéna s bombardujícíma jahodama, scéne pohřbu s Let it be, Jimi Hendrix s Janis Joplin, krásna Lucy nebo všechno tohle a mnohem víc dohromady, každopádně krásnej film *:+* 90%
krása:)
0 0
reagovat
Minority report: Muzikál, který vám nasadí Brouky do hlavy.
Julie Taymor je renesanční žena s mužnou odvahou. Na kontě má filmy jako Frida, ceny za divadelní a operní režii nebo kostýmy, úspěšnou knihu, zkrátka doma si jí její oscarový manžel-hudební skladatel asi moc neužije. A lehké to s ní neměla ani hollywoodská producentská zvířata. Už v první třetině filmu mi došlo, proč se jimi vyslaný střihač postavil na zadní a do kin nakonec dorazila nezkrácená verze. Nedovedu si totiž představit nůžky, které by tenhle muzikál-nemuzikál vytvarovaly do komerčně líbivého tvaru. Tudíž, než se na to rozběhnou hordy vyhladovělých muzikálofilů, natěšených brilantní / a klamnou/ reklamou na Moulin Rouge v hávu květinových dětí, chtěla bych je znovu varovat, že autorka zapomněla na vesmírný vandr přibalit mainstremový skafandr.
První zrada tkví v tom, že film nezná cílenou angažovanost ve stopách hippies, že se vlastně nesnaží ani portrétovat svět naivně idealistických šedesátých let očima slečny Revolucionářky a pana Pragmatika, ani vyprávět příběh jejich lásky skrz dobu. Střídavě demaskuje naivitu hurá-pacifismu a apolitické lhostejnosti. Dívá se kukátkem postmoderního skeptika na studentskou revoluci (coby poslední záchvěv moderního boje za Idey v euroatlantickém civilizačním okruhu) a volně plovoucí poselství potopí v dalším záběru jahodová bomba. Teze-antiteze a žádná synteze. Šílenství. Vizuální. Hudební. Surreálné. Postmoderní. Artové. Pozorujeme současnýma očima minulost, která žila budoucností. Vidíme kaleidoskop střípků, kde se míhají nymfy plovoucí na jezeře, krásky v injekční stříkačce, cirkusové animované výjevy, vietnamské peklo na barevném tripu. Choreografie využívá jakési zmraženého mrtvolného konceptu- žádné synchronizované spartakiádní sekvence, kde hlavní hrdina vede dav a všichni dělají tytéž pohyby raz-dva, úkrok doleva, otočka. Hlavní postavu nehledejme v epicentru dění, stojí jako osamělý maják na útesu a vlnobití se rozráží o skleněnou stěnu kolem něj. Zajímavá je i role každodenních netanečních pohybů, které se klátí sem a tam všemi sekvencemi a zanechávají dojem, že to vlastně vůbec není muzikál.

Ani Brouci nepřišli o své krovky. Elliot Goldenthal jejich popěvky překvapivě ponechal v téměř přirozeném stavu, zato texty dostaly opačné znaménko a subverzivní náboj. Z láskyplného vyznání I wanna hold your hand je manifest lesbické náklonnosti, upřímně myšlená Revolution zparodovaná k nepoznání, vášní prosáklá I want you bad přenáší sexuální napětí do vztahu strýčka Sama a odvedenců do války, dokonce i Hey Jude prošla proměnou z mollové sklíčenosti do nadějného optimismu. Zdrženlivé aranžmá převrátila výrazová interpretace protagonistů a zasazení do filmového rámu vzhůru nohama. Nejde jen o konkrétní písně, celý ten film jde proti muzikálovým pravidlům, publiku, dokonce sám proti sobě.

Apropo, herci. Ležérní elegán Jim Sturgess má v sobě rysy rockového rebela bez příčiny i klasického milovníka a je dalším z plejády Britů, kteří se pokusí příští rok dobýt Hollywood. Snad pomůže okolnost, že vypadá jako jemnejší verze Jakea Gyllenhaala. Solidně intonující Evan Rachel Wood působí jako skleníková kytička s polámaným stonkem, které její bláznivé nadšení věříte- a přesto se mu dokážete cynicky vysmívat. Jen ten Bono Vox v roli psychotropního vizionáře byl bohužel pořádný (a nikoli jediný) přešlap, to už je zajímavější bezdomovec s občanským jménem Joe Cocker. :-)

Těžko říct, jestli se tenhle anarchistický paskvil bez poselství a bez ambice rozpumpovat diváky bude líbit někomu kromě mě a amerických kritiků. Je to ten případ, kdy si něco zamilujete, ale naprosto chápete, proč k tomu většina zůstane chladná a proč jí tihle Brouci budou připadat jako obtížný hmyz.
85%
Omluva za délku komentáře. ;)
400773
Minority report: Muzikál, který vám nasadí Brouky do hlavy. Julie Taymor je renesanční žena s mužnou odvahou. Na kontě má filmy jako Frida, ceny za divadelní a operní režii nebo kostýmy, úspěšnou knihu, zkrátka doma si jí její oscarový manžel-hudební skladatel asi moc neužije. A lehké to s ní neměla ani hollywoodská producentská zvířata. Už v první třetině filmu mi došlo, proč se jimi vyslaný střihač postavil na zadní a do kin nakonec dorazila nezkrácená verze. Nedovedu si totiž představit nůžky, které by tenhle muzikál-nemuzikál vytvarovaly do komerčně líbivého tvaru. Tudíž, než se na to rozběhnou hordy vyhladovělých muzikálofilů, natěšených brilantní / a klamnou/ reklamou na Moulin Rouge v hávu květinových dětí, chtěla bych je znovu varovat, že autorka zapomněla na vesmírný vandr přibalit mainstremový skafandr. První zrada tkví v tom, že film nezná cílenou angažovanost ve stopách hippies, že se vlastně nesnaží ani portrétovat svět naivně idealistických šedesátých let očima slečny Revolucionářky a pana Pragmatika, ani vyprávět příběh jejich lásky skrz dobu. Střídavě demaskuje naivitu hurá-pacifismu a apolitické lhostejnosti. Dívá se kukátkem postmoderního skeptika na studentskou revoluci (coby poslední záchvěv moderního boje za Idey v euroatlantickém civilizačním okruhu) a volně plovoucí poselství potopí v dalším záběru jahodová bomba. Teze-antiteze a žádná synteze. Šílenství. Vizuální. Hudební. Surreálné. Postmoderní. Artové. Pozorujeme současnýma očima minulost, která žila budoucností. Vidíme kaleidoskop střípků, kde se míhají nymfy plovoucí na jezeře, krásky v injekční stříkačce, cirkusové animované výjevy, vietnamské peklo na barevném tripu. Choreografie využívá jakési zmraženého mrtvolného konceptu- žádné synchronizované spartakiádní sekvence, kde hlavní hrdina vede dav a všichni dělají tytéž pohyby raz-dva, úkrok doleva, otočka. Hlavní postavu nehledejme v epicentru dění, stojí jako osamělý maják na útesu a vlnobití se rozráží o skleněnou stěnu kolem něj. Zajímavá je i role každodenních netanečních pohybů, které se klátí sem a tam všemi sekvencemi a zanechávají dojem, že to vlastně vůbec není muzikál. Ani Brouci nepřišli o své krovky. Elliot Goldenthal jejich popěvky překvapivě ponechal v téměř přirozeném stavu, zato texty dostaly opačné znaménko a subverzivní náboj. Z láskyplného vyznání I wanna hold your hand je manifest lesbické náklonnosti, upřímně myšlená Revolution zparodovaná k nepoznání, vášní prosáklá I want you bad přenáší sexuální napětí do vztahu strýčka Sama a odvedenců do války, dokonce i Hey Jude prošla proměnou z mollové sklíčenosti do nadějného optimismu. Zdrženlivé aranžmá převrátila výrazová interpretace protagonistů a zasazení do filmového rámu vzhůru nohama. Nejde jen o konkrétní písně, celý ten film jde proti muzikálovým pravidlům, publiku, dokonce sám proti sobě. Apropo, herci. Ležérní elegán Jim Sturgess má v sobě rysy rockového rebela bez příčiny i klasického milovníka a je dalším z plejády Britů, kteří se pokusí příští rok dobýt Hollywood. Snad pomůže okolnost, že vypadá jako jemnejší verze Jakea Gyllenhaala. Solidně intonující Evan Rachel Wood působí jako skleníková kytička s polámaným stonkem, které její bláznivé nadšení věříte- a přesto se mu dokážete cynicky vysmívat. Jen ten Bono Vox v roli psychotropního vizionáře byl bohužel pořádný (a nikoli jediný) přešlap, to už je zajímavější bezdomovec s občanským jménem Joe Cocker. :-) Těžko říct, jestli se tenhle anarchistický paskvil bez poselství a bez ambice rozpumpovat diváky bude líbit někomu kromě mě a amerických kritiků. Je to ten případ, kdy si něco zamilujete, ale naprosto chápete, proč k tomu většina zůstane chladná a proč jí tihle Brouci budou připadat jako obtížný hmyz. 85% Omluva za délku komentáře. *;)*
0 0
reagovat
Komentáře
© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení

Zapomenuté heslo
Přihlašte se jedním kliknutím přes facebook:

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získate možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Vytvářet filmové blogy
  4. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  5. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
registrovat se