Slashery zažívají renesanci a ne první. V posledních týdnech jsme dostali na Netflixu Ulici strachu s podtitulem Královna plesu, v kinech řádil Srdcový vrah a teď tu máme Klauna v kukuřičném poli. Přitom konec éry slasherů měl přijít na konci osmdesátých let, díky Vřískotu se ale vrátily na hororové výsluní a i když z něj zase spadly, další restart Halloweenu, pokračování Vřískotů a další kousky ukázaly, že tenhle subžánr mám mnohem tužší kořínek než hrdinové, kterým jdou po krku Michael Myers nebo Jason Voorhees. 

Klaun v kukuřičném poli vypadá jako klasický zástupce těhle krváků. V malém městečku uprostřed ničeho, kde nedávno vyhořela továrna na kukuřičný sirup, kde pracovala většina místních, se teď zabydluje mladá Quinn a její táta, jenž tu dostal práci jako doktor. Od smrti jeho ženy k sobě ti dva nemají příliš blízko a doufají, že tu třeba dostanou šanci napravit pošramocené vztahy, Quinn se ale hned první den dá dohromady s partou spolužáků s talentem na průšvihy. Místní v nich vidí jen bandu sígrů, co se neumí chovat, navíc rádi provokují a točí amatérské filmy, jejichž hrdinou je masakrující klaun Frendo, maskot továrny. No a jednoho dne se tenhle horor s veselým klaunem stane realitou. Ve městě řádí maskovaný vrah s pískacími botami a potutelným úsměvem, kdo by však věřil bandě puberťáků, kteří většinu volna tráví poflakováním se nebo za trest ve škole? Je jen na nich, aby zjistili, kdo nebo co se ukrývá mezi kukuřičnými lány. 

Klaun v kukuřičném poli: FOTOGALERIE

Zní vám to jako ta nejtypičtější slasherová zápletka? Ano. Alespoň zpočátku. Režisér Eli Craig se před patnácti lety předvedl povedenou hororovou komedií Tucker & Dale vs. Zlo, v němž sympaticky otočil pravidla příběhů o vraždících buranech a byla to nakonec dost příjemná podívaná. A kdo ji viděl, toho by nemělo překvapit, že i Klaun v kukuřičném poli klame tělem. Humor tu sice prakticky neexistuje, ale i tak je poměrně úsměvné, jak moc se tahle kanadská vybíječka pokouší v první půlce tvářit jako ten nejtradičnější slasher. Tvůrci se dokonce skoro až dogmaticky drží pravidel, který se před skoro třiceti lety vysmíval už první vřískot, takže v tomhle filmu sex a alkohol znamenají smrt a mít jinou než bílou barvu kůže zásadně snižuje šanci na dožití se závěrečných titulků. Samotné vraždy jsou navíc poměrně nápadité a krvavé, na druhou stranu žádný splatter nebo sadistické detaily nečekejte. Jen se tu věci dějí tak, jak by je dělal třeba Jason v době své největší slávy. 

Craig si toho je ovšem moc dobře vědom, takže v okamžiku, kdy by mohli diváci začít mít pocit, že „tohle už přece viděli stokrát“, dost zásadně změní styl, pravidla a trochu i ambice celého snímku. Nechci tu být konkrétní, ale řekněme, že trailery lákají na trošku jiný film, než jaký teď míří do kin (fakt jen trošku, romantická komedie se z toho nestane) a masakr teenagerů nabere nečekaný směr a dokonce nabídne i pár docela chytrých témat, jaká ve slasherech obvykle nevídáme. A i s tím vrahem je to nakonec poněkud složitější, uvěřitelnější a zároveň bizarnější. A hlavně nakonec i zábavnější. 

Na druhou stranu určitě nečekejte, že by Klaun v kukuřičném poli přinesl žánrovou revoluci jako třeba zmiňovaný Vřískot. O to se ani nepokouší, tvůrci se nesnaží pravidla měnit a diváky šokovat zvraty, novinkami a experimenty. Jen mají v rukávu pár nápadů, díky nimž dovede tahle vyvražďovačka udržet pozornost i těch, kdo mají horory s nezastavitelnými a obvykle pomalu chodícími vrahy v maskách nakoukané. Navíc i přes snahu držet se těch nejtradičnějších klišé určitě nelze říct, že by hrdinové byli hloupí nebo otravní, v rámci možností se chovají logicky a dovedou překvapit tím, jak reagují, když proti nim běží magor v masce klauna a máchá kolem sebe motorovou pilou. 

Přehrajte si trailer Do jisté míry mi Klaun v kukuřičném poli připomněl povedenou Krvavou nevěstu, ta se také prvních čtyřicet minut tváří „nějak“, aby ke konci prudce zabočila nečekaným směrem. Možná to tady není až tak odvážné a až tak razantní, ale pořád to z hororu za milion dolarů natočeného někde v Kanadě dělá dost zajímavou podívanou, ze které je cítit láska k žánru i ochota a touha si s ním hrát a posouvat ho – alespoň malinko – nečekaným směrem. A v neposlední řadě solidní řemeslo. Vlastně mi to celé udělalo větší radost, než jsem doufal.