Nejsem si jistý, jak moc je u nás známá knižní série Ulice strachu, za mořem jde však o fenomén. R. L. Steine prodal více než čtyři sta milionů knihy a v poslední době se mu daří i ve filmu. Dva díly Husí kůže s Jackem Blackem byly fajn a jeho dílo teď dojí Netflix. Z trilogie Ulice strachu se před pár lety vyklubalo příjemné béčko a teď tu máme další díl téhle… řekněme série, ve které na sebe věci navazují jen velmi lehce. Královna plesu je uzavřený příběh ve stylu slasherů z osmdesátých let a do jisté míry jim skládá poctu velmi zábavně a důstojně. Ale bohužel ne ve všem. A to zdaleka. 

V roce 1988 se na střední škole v městečku Shadyside chystá školní ples a spolu s ním i volba krále a královny. Taková ta společenská událost, která je pro americké teenagery – pokud lze filmům věřit – největší společenskou akcí jejich životů. Navléknou se do drahých šatů, nechají se odvézt do tělocvičny, do punče se na tajňačku nalije alkohol a kdo bude mít štěstí, ten si se spolužákem nebo spolužačkou užije pár chvil něžného soukromí někde za kabinetem chemie. V Shadyside chce hodlá vyhrát Tiffany, vůdkyně místních krasavic a profesionální šikanátorka. O titul ale soutěží i několik dalších dívek a mezi nimi i Lori. Ta nemá moc přátel, všichni od ní dávají ruce pryč, učitelé jí nevěří a celé městečko si myslí, že její maminka před lety zavraždila svého přítele. V každém případě jak se blíží ples, tak začíná ubývat soutěžících. Po okolí se totiž pohybuje vrah, který chce udělat z letošní volby královny krásy masakr. 

Fear Street: Královna plesu se tváří jako osmdesátkový slasher. V poslední době se tenhle žánr trochu vrací, a to nejen díky nově nakopnutému Vřískotu nebo blížícímu se Tajemství loňského léta. Retro je populární a každou chvíli se objeví film, který z hororů z osmdesátých let těží, skládá jim poctu, nebo se jim trošku vysmívá, přičemž stále hraje podle jejich pravidel. Díky Stranger Things je zkrátka cokoliv osmdesátkového opět v kurzu a na slashery muselo taky dojít. A režírující Matt Palmer si svůj domácí úkol udělal. Nebo alespoň jeho půlku. 

Královna plesu opravdu většinu času působí, jako kdyby vypadla z téhle dekády. Móda, účesy, hudba jsou krásně osmdesátkové, ale v tomhle případě to platí naštěstí i o postavách. Tvůrci se nepokoušejí vnášet do retro slasheru nějaké současné prvky nebo novoty. Hrdinové a hrdinky jsou krásně jednorozměrní (svině, kráva, hodná hrdinka, její trochu divná kámoška, otravný učitel) a vlastně ani není potřeba pamatovat si jejich jména. Jsou natolik výrazní a zaškatulkovaní v tom, co mají dělat, že se u nich obvykle nedá mluvit o nějaké osobnosti a hned na začátku si v klidu můžete sepsat, kdo umře, kdo vydrží až do konce a kdo to možná přežije. A je jen na vás, jestli tuhle žánrovou konzervativnost budete brát jako výhodu, nebo jako problém. Fakt to celé většinu času vypadá jako čtyřicet let starý zapomenutý horor. 

Matt Palmer se navíc v duchu vyvražďovaček té doby nebojí trochy krve, takže se tu zarážejí sekyry do hlav, usekávají ruce a vůbec dějí vesele krvavé věci. A vy možná máte pocit, že já až doposud chválím, ale bohužel teď se dostáváme k jedinému výraznějšímu, avšak nakonec bohužel i absolutně zásadnímu problému celé královny krásy. Palmer sice umí brutalitu a ta dobová atmosféra, kterou vytvořil, je fajn, naneštěstí Královna krásy není ani trochu strašidelná nebo děsivá. A to může být u hororu trochu problém. 

Jakoby tvůrcům někdo donesl bednu plnou starých slasherů, ať si to trochu nastudují, ale Palmera to po dvou filmech přestalo bavit a zbytek si dal rychloposuvem. Potěší, že bodycount není nejmenší a že s tou sekyrou nebo sekáčkem na maso se vrah celkem vyblbne, jenže ve většině scén to vypadá tak, že se magor v plášťěnce prostě objeví a někoho zabije. Nebylo by přesné tvrdit, že režisér neumí budovat napětí. On se o to ani nepokouší. Chybí tu ta nejistota, odkud vrah vyskočí, když osamělá hrdinka na záchodech zaslechne podivné zvuky a jde je prozkoumat do chodby, v níž nefunguje světlo. Obyčejně se vždycky střihne na jednu nebo dvě vedlejší postavy, najednou za nimi stojí zabiják a obě vykosí. A jdeme dál. S postupující stopáží to začne být vyloženě problém, protože se z Královny krásy stane jen čekání na další více či méně povedenou vraždu, ale mezi tím nic není. Jen sbírka klišé, která jsou zpočátku roztomilá, bohužel s tím, jak je víc a víc jasnější, že Královna krásy nefunguje v tom nejpodstatnějším, začnou otravovat i ty. 

Přehrajte si trailer Je to jako když vaříte polévku, dáte tam všechno, co máte, držíte se receptu, naložíte návštěvě plný talíř a pak zjistíte, že jste to celé zapomněli osolit. Sníst se to dá. Malá chybička, jistě a sníst se to dá. Ale pochutnat si na tom zvládnou asi jen ti opravdu nejhladovější.