Neskutečný, jak ten čas letí. Ani se mi totiž nechce uvěřit, že za pár dní uplyne přesně deset let od chvíle, kdy jsem v kině s naprostým úžasem a labužnickým vychutnáním poprvé sledoval komiksovou pecku Kick-Ass. V následujících týdnech jsem to pak musel ještě dvakrát zopakovat a celkově počítám stále nejlepší film Matthew Vaughna mezi největší kino zážitky dekády. Jenže následující řádky nemají být mým osobním vyznáním britskému šikulovi, ale zejména připomínkou toho, že příběh Davea Lizewskiho za ono desetiletí vůbec nezestárl a vlastně si vydobyl v komiksovém rybníčku celkem jedinečné postavení.

Zelený rádoby hrdina na plátna vtrhl ve chvíli, kdy si mnozí škarohlídi naivně mysleli, že těch komiksů už začíná být nějak moc a jejich blahobyt musí co nejdříve skončit. V době, kdy Kevin Feige začal svému MCU teprve skládat první filmové základy. Už tehdy proto Kick-Ass působil jako neskutečně svěží vítr. Ten sice byl díky pubertálnímu cool pozlátku hodně divácký, zároveň ovšem dokázal být naprosto drzý, podvratný a za všech okolností svůj. A hlavně si dokázal hrát s žánrem neuvěřitelně šikovně a vlastně mu i nastavil ono pomyslné zrcadlo tak chytře, že i za deset let snímek prakticky nezestárl. I když se komiksový žánr či moderní vychytávky a trendy, jež tvůrci šikovně využívají, od té doby přeci jen posunuly, snímek zůstává v podstatě nadčasový a i současnou žánrovou nabídku dokáže vtipně reflektovat.

Je přitom i malý zázrak, že to celé tak brilantně sklaplo dohromady. Stačilo jen málo, aby se mix zábavné pubertální podívané a drsné komiksovky s vraždícím dítětem proměnil v nesourodý, a i trochu trapný, mišmaš. Ostatně, hned druhý díl dokázal, že ona hranice mezi památným dílem a spotřební blbinou je zatraceně tenká. Jenže právě v tom tkví kouzlo a mimořádný talent Matthew Vaughna. V tom, jak skvěle dokáže kombinovat žánrovou přepálenost a nekonečnou porci hlášek s velkou dávkou napětí a v neposlední řadě i emocí. To všechno v nezastavitelném tempu, s adrenalinovou akcí a chytře využitou hudbou. Ostatně, i právě pro Vaughna byl toto onen přelomový film, jenž ho z protřelého britského producenta definitivně vystřelil do první režijní ligy. A naprosto po právu. 

Nebylo by však fér připisovat mu všechny zásluhy. Autor neméně povedené předlohy Mark Millar má totiž na této pecce také nemalý podíl. I když on jde ve svém stylu ještě více na dřeň, Vaughn a spol. si z jeho sešitu berou to pravé kouzlo a do jisté míry i chytře vystavěný příběh (i když samozřejmě došlo na několik výrazných změn). Vaughn pak opět prokázal svůj velký čuch na role a dokázal využít známé i tehdy absolutně neznámé tváře, jak se to už nikomu nepodařilo. Nicolas Cage tu mohl snad ve své poslední snesitelné roli nechat naplno projevit své komiksové geekovství, Christopher Mintz-Plasse alias McLovin si před naprostým pádem do zapomnění střihnul ještě jeden výrazný part a o totální castingové výhře v podání Chloë Grace Moretz už toho bylo napsáno tolik, že to snad ani po letech nemusím opakovat. Jen škoda, že zatímco Aaron Taylor-Johnson se dokázal z role kudrnatého losera sympaticky vymanit, Chloë si zabijí v posledních letech kariéru tak poctivě, že možná zůstane jen bývalou dětskou hvězdičkou. I když zatraceně originální.

Kick-Ass zkrátka i po deseti letech zůstává v žánrovém rybníčku pomyslným rebelem, který je drzý, brutální a dělá si ze všech okolo srandu. Ano, tuhle pozici v posledních letech okupuje i ještě mnohem divácky vstřícnější Deadpool. Dave Lizewski, Hit-Girl, Big Daddy a spol. tu ovšem byli prostě první a stále zůstávají mnohem osobitějším, kousavějším a upřímnějším dílem, jež zraje jako víno a vždy si ho divák dokonale vychutná. A to jsou vlastnosti, které nedokáže přebít ani nejlepší Reynoldsova hláška a jeho pověstné srdíčko.