V roce 1995 se Thomas Vinterberg ponořil do dogmatického hloubání, z něhož vylezl jeho nejlepší film, Rodinná oslava. Film, který dodržuje formát Dogma 95 zcela bez výjimky a přitom je divácky přijatelný a co víc, divácky přitažlivý. Vinterberg už od té doby neexperimentuje a spíše vsází na jistotu, i když otisky tohoto specifického náhledu na filmové médium se nesou v každém jeho díle. Když se muž vrací domů není výjimkou.

Film je založený na jednoduché tykwerovské premise dvou „divných“ lidí, kterým bylo nehledě na okolnosti předurčeno být spolu. Provází je tichost (pohledy a doteky přece vydají za tisíce slov!) a typické vinterbergovské chmury, které zasahují do nejhlubšího nitra rodinného pokolení. Ztracený syn, nalezený otec, nevěra i typicky chlapské dilema, co s ní. Čtyři leitmotivy se pak prolínají v rámci typického venkovského příběhu o přípravách na slavnosti založení 750 let malého města, kam se vydává i postarší rodilý zpěvák se svým vystoupením.

Z ordinérní historky pochopitelně vyrůstá osudový propletenec. Čím míň se toho na malém městě utají, tím lépe, na druhou stranu, na mlčení tu nikdo není zvyklý. Modelově vystavěné charaktery nemají soudnost, ani respekt a jdou si za svým prospěchem, který je v několika málo případech zaměněn za štěstí (a získává tak lehce etičtější rozměr). I malá tajemství nabíhají na fatální zvraty, přičemž ten jediný finální je tak mocně (obrazově, střihově, hudebně i scenáristicky) vygradovaný, že se mistru Vinterbergovi musí vyseknout obrovská poklona.

Předešlý průběh pak berou do otěží typické maloměstské figurky v čele s hláškujícím starostou, který chce všechny pořád vyhazovat a koncepčně trochu nekompatibilním extravagantním kuchařem, který za celý film neuvaří vůbec nic (ale dost kolem toho nakecá). Všechny postavy kromě hlavního hrdiny jsou načrtnuty zběžně a často si s sebou táhnou nepochybně zajímavou minulost, kterou ale trio scenáristů neodhalí. Docela by mě zajímalo, jak se hlavní hrdinové vlastně před lety rozešli (chodili spolu vůbec?) a co je k sobě tak táhne kromě toho, že on je pěkný herec a ona pěkná herečka.

To všechno Vinterberg kompenzuje všudypřítomným dramatem (komedií i tragedií), se kterým žongluje dle nálad, chutí a momentální potřeby zaháčkovat novou postavu v příběhu. Ten sám nevydá na ani na kratší báseň, přesto je podaný s naléhavostí a potřebou sdělovat důležité věci o rodině, Vinterbergově celoživotním filmovém tématu.  V tomhle bodě si Vinterberg s divákem trochu hraje a podstatné věci řeší přes náhodná (i dvojitá) setkání. Je to ale jiná hra než ta, kterou rozjíždí Trier, a při níž se divákovi permanentě vysmívá. Vinterberg jako by spíš nevěděl, za jaký konec má věci chytit, přestože ví, co jejich prostřednictvím chce říct. Rytmus vyprávění tedy občas pokulhává, přestože se vždycky včas vrátí na tu správnou kolej.

Přestože primárně z dánské produkce (a v dánském jazyce), je KSMVD filmem spíše obecně severským. Z „pravých Dánů“ mu chybí trocha neuspořádanosti, kterou Vinterberg vyměnil za přímočarou uhlazenost a stravitelnost, film, kde se věci dějí tak, jak se řeknou. Vznikl tak jasně definovaný a univerzálně uchopitelný (až rodinný, to je mi náhoda) film o tom, že kostlivci by měli vylézt ven ze skříně a podívat se pravdě do očí. Nebo vy jim. A o tom, že láska není zase tak komplikovaná, pokud máte srdce na svém místě.

Jestli vám tahle část Evropy obvykle chutná, určitě dejte Vinterbergovi šanci.