Dánská kinematografie se prostřednictvím svého dvorního impresária snaží dál zaplavovat západní trhy. Lars von Trier se po ovacích z řad artovějšího obecenstva a intelektuálů za Dogville, Tanec v temnotách či Manderlay rozhodl pro další projekt psaný přímo v angličtině, ačkoliv protentokrát bez jeho drásavého režijního vedení. Těžko s odstupem tisíců kilometrů od Trierovy mozkovny soudit, zda byla důvodem menší důvěra v látku, či pouhé tvůrčí soustředění na „americkou trilogii“, v každém případě kvalitativní rozdíl oproti mistrovým posledním hříčkám poznáte, i když vám jméno režiséra Thomase Vinterberga zní libozvučněji než 99% české populace.

Autor Rodinné oslavy totiž dostal za domácí úkol zpracovat zvláštní látku Larse von Triera. Ani ne tak skvělé, jako spíše pozoruhodné mapování mladické psychiky, jíž může naprosto proměnit jedna náhodně pořízená bouchačka, se ze scenáristického hlediska ani náhodou nevyrovná Trierovým vrcholným kouskům. Pomalá proměna z pacifisty v milovníka střelných zbraní je z psychologického hlediska postihnuta excelentně, to když se hlavní hrdina krůček po krůčku a v zásadě ani ne vlastním rozhodnutím čím dál tím silněji upíná k bouchačce ve své kapse. A Trierův film, který je celý koncipován jako milostný dopis skrývající vyznání hlavního hrdiny Dicka k jeho milované Wendy ráže 6,65, pak může lákat rozmýšlením o tom, zda člověk, který zbožňuje svou zbraň kvůli tomu, že mu dodává sílu a sebejistotu, dokáže ve vypjatějším momentu odolat jejímu lákání a nestřílet do lidí.

Lars von Trier si vybral téma staré jako lidstvo samo.Jeho univerzálnost zřejmě pochopil i Vinterberg, a proto halí svůj film do podivného temného rámu, který svádí k domněnce, že se nacházíme někde v šedesátých let. Veškeré kulisy a ohoz hlavních hrdinů jsou hodně retro a v podstatě jen technické vymoženosti 21. století upozorňují na to, že se Dear Wendy odehrává dnes a ne v dávno překonané době. Nicméně právě zvláštní nasvícení a fakt, že i modrá obloha je po krajích vždy doslova obarvena pomáhají Vinterbergovi vyvolat iluzi jakéhosi bezčasí, jehož hrozba – nabité bouchačky – může vystupovat z podzemní skrýše (v němž si The Dandies hrají s pistolkami všech velikostí) na povrch v libovolné době.

Bohužel nakousnutý potenciál se nezašpičatí do nějaké pointy nebo katarze, která by alespoň z jednoho procenta překvapila, takže ve chvíli, kdy se do příběhu vmísí zabijácká babička (tomu říkám postava! :-), nemá Můj miláček ráže 6,65 příliš dalších věcí k povídání. A po hříchu jaksi pozvolna vyzní do ztracena – lépe řečeno ani nevyzní. Jsou to ovšem paradoxně poslední minuty, které utvrzují v tom, že Vinterberg je schopný režisér a že celý film je i v komorních a neustále potemnělých podmínkách natočen bezproblémově, nijaký dojem ze závěru se ovšem stejně přebít nepodaří. Těší mě, že Jamie „Billy Elliott“ Bell znovu hraje jako z partesu, že grafické vychytávky občas malinko samoúčelně, ale stále vkusně obohacují formu, průhlednost celé druhé poloviny a zejména pak finále mě ale v myšlenkách nabádala k návratu na jistější půdu, k těm propracovanějším „trierovským“ nářezům. Tím netvrdím, že by Dear Wendy nebyl snímek lehce nadprůměrný a s palcem nahoru, ale...