Takřka před dekádou ještě seriálový herec Taylor Sheridan se stal během pár let výraznou scenáristickou a režijní personou. Projekty s jeho tvůrčím rukopisem byly nejen zárukou kvality, ale také pořádně drsné i atmosférické podívané s propracovanými a hutnými charaktery a často i neskutečným mrazením v zádech. A díky velkému úspěchu seriálu Yellowstone se stal i slušným hitmakerem. Jenže po raketovém startu přichází v poslední době slušné přibrzdění. Už k jeho scénáři k dvojce Sicaria jsem měl menší výhrady, nudná clancyovka Bez výčitek jeho reputaci taky dvakrát nepomohla a nyní přichází pro jeho fandy asi nejsmutnější rána, thriller Kdo mi jde po krku. Snímek, který naplno ukazuje, že i režisér takové pecky jako Wind River může zatraceně šlápnout vedle.

Trailery přitom lákaly na sice přímočarý, ale zase pořádně drsný a chlapácký zářez. A to i přes obsazení Angeliny Jolie do hlavní role. Ta si zde zahrála osudem zkoušenou hasičku Hannah, která je po tragédii převelena do hlídkové požární věže v lesích v Montaně. Zatímco se uchlastává a vzpomíná na nepovedenou záchranou akci, potká v tamní divočině malého kluka, jehož otce právě zabili nájemní vrahové a on je nyní další na řadě. Hannah samozřejmě nechce být svědkem smrti dalšího nevinného člověka, a tak se snaží dítěti pomoci. Vrahové však mají své metody a pro odvedení pozornosti se rozhodnou tamní les podpálit. Pro hlavní hrdinku a malého kluka tak začíná boj o přežití. Je to však boj, který trvá příliš krátkou dobu. A než vůbec začne, chytne řada diváků bolehlav.

Problém scénáře a celého snímku pak není v přímočarosti, větší divácké podbízivosti či v reakcích často zmiňovaném feelingu filmů z 90. let. Ostatně z podobných jednohubek s přiznanou naivitou může často vzniknout příjemná zábava a náběh na minimálně solidní žánrovku. Zde je ovšem problém v samotném provedení. Sheridan totiž jako by během natáčení poztrácel své klasické vlastnosti, kvůli nimž si ho diváci zamilovali a působí jako vykastrovaná verze sebe sama. Coby režisér umí sice pořád hezky pracovat s tempem a divák se díky krátké stopáži zase tolik nenudí. Stejně tak po Yellowstone a Wind River opět předvádí svůj vizuální cit a talent parádně ukázat nejen nádheru, ale také nekompromisnost americké přírody. Jenže tím režijní klady bohužel takřka končí.

Sheridanova režie je po všech stránkách průměrná, známý autor tentokrát naprosto selhává v budování atmosféry, napětí i v samotné gradaci. Když už se totiž po hodině (!!) roztříštěného rozestavování figurek (kromě Angeliny dostávají prakticky stejně prostoru i čtyři další postavy) a zdlouhavého vyčkávání konečně začne něco dít, je to v podstatě celé dosti zbrklé, pitomé a především prázdné. O charaktery se tu divák ani na vteřinu nebojí a survival linka se skládá z úsměvné scény, kdy Angelina s malým klukem minutu běhají mezi blesky a v závěru jim deset minut u zadku hoří les. A to je po hodině vyčkávání na aspoň napínavé finále zkrátka málo.

Největší důkaz o tom, že tohle není ten Sheridan, jehož máme rádi, se ale skrývá právě v jeho práci s postavami i samotnými herci. Ano, i peckový Wind River měl vlastně jednoduchou zápletku, jednou z jeho největších předností však bylo, jak silné charaktery dokázal na papír vykouzlit a jakou jim dal hloubku. Stačil jeden pohled do tváře utrápeného hrdiny Jeremyho Rennera a divák věděl a cítil vše, co měl. Zde jsou ovšem postavy jen schránkami bez emocí, v jejichž očích je zkrátka jenom prázdno. Angelina Jolie se sice snaží, s tak jednoduše načrtnutou rolí ale nezmůže nic, pouto mezi ní a malým klukem jako by neexistovalo a divák tedy v podstatě ani nemá důvod se bát. 

A to i proto, že proti nim stojí asi ta nejvíc idiotská dvojice nájemných vrahů, u níž mi není jasné, jak dokázala v branži tak dlouho přežít. Ostatně, tato tupá dvojice je dalším z důvodů, proč doufám, že za kamerou stálo jen Sheridanovo zlé dvojče. Nejde mi totiž do hlavy, jak by člověk, který stvořil tak neskutečně drsné a chladné profesionály ze Sicaria, bez problémů převedl do celovečerní podoby takovou dvojici blbců a byl s tím v pohodě. Nicholas Hoult i Aidan Gillen ze Hry o trůny přitom umí, tady vás jich bude ovšem pouze líto.

Přehrajte si trailer Ano, svým způsobem se dá Kdo mi jde po krku v pohodě přežít a pokud na něj budete koukat jako na naprosto jednoduchý thriller s devadesátkovým feelingem bez jakýchkoliv ambicí, zřejmě vás výsledek neurazí. Ostatně, do večerní slotu v televizi pro vaše rodiče je snímek ideální. Jenže od tvůrce mnoha hutných scénářů a režiséra jednoho z nejsilnějších počinů poslední pětiletky chce divák prostě mnohem víc než jen biják, jenž by i v těch 90. letech patřil k zaměnitelnému průměru. Já stále věřím, že Sheridanova jiskra i díky skvěle našlápnuté seriálové dráze ještě rozhodně nevyhasla. Boj o přežití s Angelinou nám ovšem jasně ukázal, že i tenhle mistr se dokáže brutálně utnout.