O čem vlastně Sicario je? Na klasické převyprávění děje v úvodu recenze není novinka Denise Villeneuva moc stavěná. Nejde totiž úplně snadno zařadit do škatulky drogových epopejí. Pokud chcete nahlédnout pod slupku drogových kartelů, doporučil bych vám spíš Soderberghovu mozaiku jménem Traffic nebo povedený seriálový Narcos. Ze Sicaria si odnesete spíš depresi než pochopení. To ale samozřejmě vůbec není na škodu. Divák totiž do vší té temnoty vstupuje coby nepopsaný list, podobně jako hlavní hrdinka Kate Macer (Emily Blunt). Je to holka od rány, která má fyzičku i odhodlání, umí chytit brokovnici za správný konec a kopnout do dveří nebo do rozkroku tak, že tím možná nezajistí světový mír, ale minimálně vyřeší po zuby ozbrojený problém, který čeká za nejbližším rohem. Je to drsňačka a dělá jí to dobře, takže vlastně ani nepotřebuje chlapa, k všeobecné spokojenosti jí stačí uzavřený případ.

Sicario: Nájemný vrah: FOTOGALERIE

I proto se speciální agentka s neproškrtaným morálním rejstříkem nechá navézt do operace velkých kluků od CIA. Ona totiž na svém lokálním písečku může akorát tak lovit malé rybky, co zazdívají oběti v igelitových pytlech do překližkových stěn a pašují drogy po balíčcích. Tuny pytlů v kamionech do amerických žil pumpuje Mexiko. A kdo chce nakouknout za plot a praštit někoho přes prsty, ten se musí chytit za šos těch, kteří se nerozpakují ušpinit. Od bahna, krve a možná taky nějakých těch dolarů, které daňový poplatník sype do neprůhledných kont tajných operací.

Do kolotoče korupce a polovičatých řešení vstupuje Kate krok za krokem, jako když se otužujete při jarním koupání. Villeneuve její ostýchavost sleduje s až voyeurským zaujetím a nechává zažloutlou kameru Rogera Deakinse mlčenlivě zkoumat její přešlapy a občas dokonce ohmatávat její strach. Kate je divák, Kate dostává čočku, Kate prohrává na všech frontách, protože je příliš hodná a příliš neposkvrněná. Vítejte u filmu, který do vás bude kopat. A vám nezbude nic jiného než zatnout svaly a vydržet to.

Naznačil jsem, že Kate je hlavní postavou, ale ve skutečnosti je spíše symbolickým průvodcem po tom největším kriminálním svinčíku na jih od Sunset Boulevardu. Snímek se ostatně jmenuje po někom úplně jiném. Sicario znamená zabiják a odkazuje k postavě Benicia Del Tora, mlčenlivému expertovi a rádci, který chodí s Američany jako stín, každý krok svých dočasných spojenců i nepřátel dokáže odhadnout předem a častuje Kate životními moudry, která pronáší nezvykle klidným hlasem, zatímco pravou rukou vždy hypnotizuje pistoli za pasem. Čím méně toho o jeho postavě víme, tím je zajímavější. Hlavně proto je ve filmu třetí hrot celého konfliktu, mírně buranský agent CIA v podání Joshe Brolina. Brolin prostě jen drmolí vysvětlovačky, které by jinak musel otrocky recitovat Del Toro. A občas je Brolin prostě jen terčem, na němž si může divák/Kate vybít svou frustraci.

Brolinova postava ztělesňuje onu korupci, onu potřebu se umazat, abych uklidit všechen ten bordel. Nutnost přijmout hned na začátku fakt, že nemůžu vyhrát, ale musím vytrvat za každou cenu, dokud soupeř nezačne krvácet.

O Sicariu by se takhle dalo psát ještě dlouhé hodiny. Je to dvouhodinová meditační kriminálka plná přesahů a skrytých významů. Tempem vám možná připomene 30 minut po půlnoci, ale Villeneuve svoje šachy s divákem hraje o fous důmyslněji a propouští ho z kina v depresi, která odeznívá v několika fázích. Jen snad škoda, že při své partii příliš lehkovážně obětuje své figury. V Brolinovi těžko uvidíte víc než jen chodící výkladový slovník. A mexický policista a jeho 100+1 výjevů z rodinného života je až příliš průhledná vějička, jejíž osudy se protnou se zbytkem děje nepřekvapivě, snad s až otravnou setrvačností.

A pak je tu samotná Kate, která vzhledem ke svým zkušenostem z FBI dělá až příliš školáckých chyb a je okatě stavěna do role bezmocné, přehnaně emocionální ženy. Možná bych měl tomuhle odvážnému gestu v době emancipačního terorismu tleskat, ale mám pocit, že ať už chtěl Villeneuve popíchnout svou genderově vyváženou variací na donkichotský boj s větrnými mlýny kohokoliv, bylo to za cenu vnitřní integrity filmu. Kate je totiž mnohem častěji za princeznu v nesnázích, než za morální ostrůvek v oceánu rozostřených linek mezi dobrem a zlem. Závěr snímku, ve kterém Del Toro dává své nové kamarádce poslední lekci z toho "jak to chodí ve světě velkých kluků", tak rozhodně nepůsobí jako vyvrcholení nějaké snahy. To byste ale u Villeneuvea po jeho předchozích filmech snad ani čekat neměli. Pointu si odnesete domů a necháte ji uzrát, režisér vám nabídne jen prostor k přemýšlení. Je to tak trochu jako s nábytkem z IKEY. Budete potřebovat pár hodin, než si to v hlavě správně sestavíte.

Stoická Deakinsova kamera, nesoundtrackový soundtrack složený z harmonického rámusu a často úmyslně nečitelný Villeneuve vám s tou kompletací moc nepomohou. A to je jedině dobře, protože přemýšlení je u Sicaria to nejlepší, co vás může potkat.