Paul Greengrass opustil Jasona Bournea a zkusil si v Zelené zóně velký válečně-akční blockbuster s přesahem. Obrovský kasovní karambol jej ale donutil vrátit se ještě před bourneovskou trilogii, na půdu, z níž prvně vydoloval své skvělé renomé: Po Krvavé neděli a Letu číslo 93 si tak můžeme užít už třetí hranou rekonstrukci skutečných událostí... neboli, smíte si potřetí blaženě pomlaskávat u filmu, který umí být hollywoodsky napínavým thrillerem i mrazivou dokumentární revizí krvavých událostí.

Kapitán Phillips: FOTOGALERIE

Akorát tu vedle bezejmenných tváří, které si po vytažení z pestrého castingového klobouku můžou užívat svých patnáct minut hollywoodské slávy, máme tentokrát opravdovou hvězdu: Toma Hankse. A je to moc dobře, protože žádný z Grengrassových paradokumentárních projektů nekladl na svého hlavního hrdinu takové nároky.

Napětí je konstantní. Ruční kamera vnáší neklid do každé scény.Kapitán Phillips je obyčejným padesátníkem s bříškem, brýlemi, manželkou, dětmi a pernou robotou. Šéfuje nákladní lodi, která musí obkroužit Africký roh a riskovat tak blízké setkání násilného druhu se somálskými piráty... kterážto hrozba se samozřejmě naplní, takže během dvou a čtvrt hodiny můžete sledovat začátek plavby, přepadení lodi, napínavé nahánění po palubě a následný únos nebožáka Phillipse, jenž hrdinsky směnil sebe sama za bezpečí zbytku posádky.

Po poměrně akční první půlce pak přichází výrazně komornější (také repetitvnější a pro někoho jistě nudnější) polovina druhá, v níž únosci plují a plují, doufajíc v tučné výkupné. Všichni ale moc dobře ví, že se okolo skupinky somálských vydřiduchů neodbytně stahuje smyčka – ono totiž jde na moři páchat leccos a většinou z toho plyne spousta zábavy, nasírání amerického námořnictva tou rozvernou činností bez následků ale určitě není.

Děj se dramaticky posouvá, napětí je však konstantní. V typicky greengrassovsky frenetickém stylu se šponují nervy po celou stopáž, ruční kamera totiž vnáší neklid i do vcelku nevzrušivých výjevů z námořnické rutiny – těch je ale po pravdě naprosté minimum, protože následníci Jacka Sparrowa do toho šlápnou už po pár minutách a nemíní se vzdát až do závěrečných titulků.

Přehrajte si trailer Jejich výprava samozřejmě je trochu stereotypní, místy se proto můžete cítit být těmi pravidelnými přísuny vln poněkud uondaní, tak jako unesený Kapitán Phillips. S gradací ale Greengrass znovu pracuje výtečně a ve dvou emotivních vrcholech (tradičně v půlce a na konci filmu) vyeskaluje napětí do míry, kdy se bude leckdo pídit po přísunu čerstvého vzduchu.

Pro ctitele Greengrassovy filmařské řeči tedy nic nového nebo objevného. Kapitán Phillips je ale v porovnání s Krvavou nedělí a Letem číslo 93 přeci jen nákladnější a velkolepější a hlouběji se v něm zaryjete pod kůži hlavního hrdiny. A tady se náramně vyplácí Hanksovo angažmá, protože málokdo si umí tak poradit s rolemi obyčejných chlapíků, co ale přeci jen mají nevšední, kapitánské charisma, které odděluje velitele můstku od zbytku. Navíc způsob, jakým Hanks zvládne zhmotnit všechny ty momenty zmaru, zoufalství, odhodlání i šoku, to je vysoká škola herectví se vším všudy, za níž by si zasloužil nejen řád Daniela Day-Lewise, ale klidně... klidně i toho třetího Oscara.