Kdy je lepší mluvit a kdy zase mlčet? Jak rozlišit, když někdo udělá nešťastnou chybu, a kdy už jde o promyšlené zneužívání moci? A je vůbec v možnostech teenagerů na tyto složité otázky mít smysluplný názor? Nenápadné, tiché a odtažité belgicko-švédské drama Julie mlčí (Julie zwijgt) se nad těmito tématy zamýšlí minimalisticky, ale o to působivěji. Není tedy divu, že si v rámci Týdne kritiky, jedné z vedlejších sekcí loňského canneského festivalu, odvezlo hned dvě ceny a posléze se stalo i belgickým vyslancem do oscarových klání.

Debutující režisér Leonardo Van Dijl napsal scénář společně s Ruth Becquart, jež si ve snímku zahrála i jednu z vedlejších rolí. Především si však zapamatujete mladičkou Tessu Van den Broeck, skutečnou belgickou tenistku. Jak název snímku napovídá, pro svou první roli Julie se nemusela učit přehršle textu, avšak o to více pozornosti je na ni prostřednictvím nesmlouvavé kamery namířeno.

Julie se ocitá v centru dění poté, co je její blízký tenisový trenér nepřímo spojován se sebevraždou jiné nadějné tenistky – a z mnoha záměrně nejasných výpustek lze vyčíst i variantu, že se dopustil i sexuálního obtěžování. Van Dijlův snímek však pevně daná fakta téměř neposkytuje, namísto toho nabízí spoustu ambivalentních, nejasných scén, na jejichž základě si divák či divačka musí s velkým vypětím stavět vlastní interpretaci událostí. Skoro každá scéna obsahuje náznak informace, nic však není definitivní a pevně dané.

To může být pro velkou část publika frustrující a ubírající na dramatičnosti, neboť není jasné, komu fandit a o co se vlastně přesně hraje. Zároveň ale jde o působivé přiblížení teenagerskému pohledu, který rovněž nemá ve většině věcí jasno, a jakkoli se mladí sportovci ve filmu tváří, že se v situaci orientují, ve skutečnosti si nikdo z nich komplexnost a závažnost probíhajícího vyšetřování neuvědomuje.

Van Dijl s Becquart tak dokázali zprostředkovat zmatení a nejistotu protagonistky i jejích vrstevníků, což pochopení případu, který by se v rukou jiných tvůrců mohl stát přímočarým odsudkem toxického chování v post-MeToo éře, působivě znepřehledňuje. Titulní Julii, která není ochotná či schopná proti obviněnému trenérovi aktivně vystoupit, to ukazuje jako živoucí bytost plnou oprávněných pochybností.

Ty se projevují právě pasivitou co se týče mezilidských vztahů, ačkoli na kurtu Julie dominuje. Film nešetří záběry na její rytmické údery do míčku, kde se cítí jistě. Zjevně byla odmala vedena k tomu, aby si nevyskakovala a prostě dřela – ať už ve sportu, nebo ve škole. Je podnětné sledovat, jak tato výkonová orientace a vedení k individualismu nakonec může vést až k tomu, že se člověk nedokáže postavit sám za sebe v tom, co je opravdu důležité. Snímek stejně jako jeho tlumená barevná paleta nehýří prvoplánově strhujícími momenty, jako klinicky přesný slow-burn však nechává publikum tiše trpět společně s hlavní hrdinkou.

Producentsky se na filmu podíleli také věhlasní bratři Dardenneové a jejich observační, téměř až dokumentaristický přístup k dramatickým příběhům silně prosákl i do Van Dijlovy prvotiny. Jako tenisová konzultantka a také jako distribuční spojka pro americký trh zde figurovala hvězdná Naomi Ósaka, takže o zajímavá jména ochomýtající se kolem tohoto projektu není nouze. Mix střízlivého realismu, sportovní tematiky a v pozadí doutnajících ožehavých motivů by totiž mohl zaujmout i leckoho jiného než „jen“ pár kritiků v Cannes; je však třeba si uvědomit, že se stále jedná o ryze artové a divácky nepříliš přívětivé drama. Pokud si však k němu najdete cestu, odvděčí se velmi zneklidňujícím zážitkem.