Je únorová sezóna jako dělaná na blockbusterové překvapení? Určitě, ale po zhlédnutí nové teen pecky z produkční dílny Michaela Baye a Stevena Spielberga je jasné, že si na něj budeme muset další rok počkat. Při listování papírovými předpoklady byste přitom souhlasně kývali hlavou. Bay, Spielberg, D.J. Caruso - to je přece trojice, která přinesla solidní Oko dravce a částečně i úspěšnou Disturbii. Čtyřka se sice nemůže opřít o talent a star-power Shiy LaBeoufa, tím méně o anorektický rozpočet (šedesát milionů dolarů je na podobně ambiciózní sci-fi dost málo), ale tři sudičky za kamerou jsou celkem slušnou zárukou, že se tahle adaptace plážové četby nezvrhne v další Stmívání. Ostatně jde o duel zlých a hodných mimozemšťanů. Zlí vypadají jako dvoumetroví kříženci žraloka a Roberta Rosenberga, hodní jsou dospívající teenageři, co o svých schopnostech nemají ani tucha, takže na opravdový duel si musíte počkat až do samotného závěru. Nezbývá tak než doufat, že ta hodina a půl předtím bude k přežití.

Na ději filmu je až bolestně vidět, že ho psal člověk, co nasákl popkulturou jako houba, ale už ji nedokáže účelně zpracovat, aby mu zpod ruky šlehaly plameny ironických hlášek, trefných přirovnání a povědomých narážek. Ne, tohle není vysmívání se ipodové kultuře, comicsovým ikonám nebo poetice osmdesátek. Spíš nervózní copy&paste, které je místy tak naivní, že vám to vyrazí popcorn z ruky. Hlavní hrdina, číslo čtyři, vám většinu věcí vysvětlí ve voiceoveru - tj. krátce a povrchně - ale i to stačí na pořádný bolehlav. On a osm dalších děcek jsou významní dědicové planety Lorien a až vyrostou, budou metat kozelce, firebally a zlé pohledy vstříc bandě zlých mimozemšťanů - zabrání jim vyvraždit vlastní rasu, zachrání Zemi a možná i někoho sbalí. To poslední rozhodně nebylo v plánu, protože ačkoliv svatou devítku chrání zaklínadlo, kvůli kterému je musí záporáci zabíjet postupně, stačí jeden výlet skrz míchu a je vymalováno. Proto je lepší nenavazovat kontakty, nerandit s holkama a žít v celibátu někde uprostřed lesů. Číslo čtyři je machýrek a rád surfuje na vlnách i na blondýnkách.

Z toho vyplývá, že ačkoli se Timothy Olyphant coby jeho anděl strážný snaží zahlcovat diváka mytologií a modře svítícími artefakty, snímek se po chvilce váhání bezpečně stočí do klasické středoškolské romance. Ona ráda fotí, on se rád předvádí. Zasypte žárlivým ex-přítelem, roztomilým bíglem a geekem s hlavou plnou konspiračních teorií a jste přeci jen na míle daleko od Stmívání. Sledovat dva týmy mimozemšťanů a hlavní dilema s přetvářkou a kopáním za dvě planety zároveň, jen tak mimochodem vypůjčené z druhého Supermana, je přeci jen zábavnější než upíří baseball. O to víc ale zarazí, že D.J. Caruso nedokáže utéct předvídatelnému scénáři a prázdné vatě, kterou svými pusami hrdinové přehazují.

Otrocká adaptace prostinké novely ho nutí jet na neutrál a čekat, až hrdina ztratí a najde sám sebe, pocítí žár první velké lásky, přeskládá svůj žebříček hodnot a vyrazí do boje. To zdlouhavé klepání na hodinky bychom si možná odpustili, kdybychom se během něj dozvěděli něco užitečného o mimozemšťanech, ale rozpočet Carusovi nedovolí víc než skromné pyrotechnické efekty (největší explozi ale Bay prosadil už do třetí scény, asi aby diváky pořádně zmátl) a zbytek se točí v typickém teenagerském těkání - scény, ba ani věty nejsou dokončovány, hned jsme tu a zase támhle, ale ve skutečnosti přešlapujeme na místě. Málokterý film dějové vakuum maskuje tak mizerně, a přitom je to paradox, protože knížek má vzniknout celkem šest a nápadů je v nich milion. Těch dobrých je ale o zhruba šest řádů méně, takže se tu šetří. A uvědomují si to i hezké tvářičky před kamerou. Alex Pettyfer, Dianna Agron a Teresa Palmer jsou mladí, krásní, báječní a když jim dojde řeč, alespoň házejí cukrbliky do sálu.

Na dospívající chlapce to bude mít blahodárný efekt (ale hlavně ať pak nezkoušejí holýma rukama odrážet policejní auta), nicméně ani hezké tvářičky a blyštivé věcičky neodvedou pozornost od toho, že knižní předloha je neuvěřitelnou literární recyklací. Hollywoodská adaptace pak už jen zesiluje nedostatky, protože modeluje staré známé situace, které nemají čím překvapit. O Bayově způsobu výběru scénářů nemám iluze, ale Spielberg přece musel tušit, že z tohohle bič na teenagery neuplete. Disturbia sázela na koncept Okna do dvora, Oko dravce bylo technobratrancem Nepřítele státu, ale tady? Uhrát marketing na příbuznost se Stmíváním a doufat, že herci dají šustícím dialogům nějaký další, doposud netušený rozměr? Nezadařilo se, a tak musí snímek z průšvihu tahat probudivší se Caruso.

Finální scéna, ve které se láme chleba (spolu s několika budovami a fotbalovým hřištěm), je dočasným trumfem formy nad obsahem. Caruso konečně vizuálními nápady krotí spíše mizerné CGI a zvládá vypíchnout pečlivou práci asijských choreografů. Lidi, mimozemšťani a mýtická zvěř si dávají po tlamě a všechno do sebe krásně zapadá. Nerad bych, aby to vyznělo, že jsem fanda snadných řešení a podbízivých ohňostrojů. Spíš jde o to, že se v bitevní vřavě rychle vytrácejí největší slabiny filmu. Tklivé rozhovory, citová pnutí, přebíhání postav z jedné strany barikády na druhou, všechna tahle otravná scenáristická násobilka uhne akční smršti x-menovských parametrů. Oslepen září fireballů a thymolinovým úsměvem Alexe Pettyfera jsem snad na chvíli věřil, že by týmové charisma přeživších utáhlo i další kapitolu (uvidíme podle tržeb), ale to je jen zákeřný Carusův způsob, jak si vylepšit renomé za pět minut dvanáct. Prostě jako když se učíte na zkoušku den předem a zkoušíte štěstí, protože jste na to celý semestr kašlali.

Teď ovšem stojíte na druhé straně - v roli učitele, co přemýšlí, jestli je to na čtyřku, nebo se nechá obměkčit a dá průchozí trojku. Osobně se přimlouvám za shovívavější hodnocení, protože Jsem číslo čtyři je místy tak neškodně blbým filmem, že se řadí k ohroženým druhům. Tyhle rádoby efektní prázdné nádoby, které ani zkušení řemeslníci ne a ne správně uchopit, si přeci jenom zaslouží být opticky odděleny od upířího balastu. S tím je pojí vypočítavost a místo v regálech knihkupectví, nikoliv výsledná jakostní třída. Ten líný průměr je ovšem pro přežití v pokladnách kin, kulturních rubrikách a myslích filmových všežravců dost možná tou úplně nejnešťastnější kombinací. Na Stmívání jste se podívali, abyste zjistili, jestli je vážně tak dementní, jak tvrdíme. V tom případě je moje padesátka jednosměrnou jízdenkou do zapomnění. A to je docela škoda, už kvůli kariéře těch blonďatých teenagerů. Řadu nešťastných událostí pak korunuje fakt, že zatímco právě teď je po odpočinkovém filmu v kinech celkem hlad, v době české premiéry (7. duben) už budou kina plná lepších věcí.