Tým z úspěšné Terapie láskou, která před třemi lety frčela v kinech i na Oscarech, se dal opět dohromady, aby všem zúčastněným přinesl další vavříny i dolary. Tentokrát s příběhem o americké vynálezkyni a televizní hvězdě Joy Mangano, která vymyslela samoždímací mop. Nezní to nijak světoborně a hned prozradím proč – protože to světoborné opravdu není.

Joy je matkou samoživitelkou a rozhodně to nemá lehké. Má dluhy, bydlí v domě s rozvedenými rodiči a s bývalým manželem a všechno se na ni jaksi sype. Odmala vymýšlí vynálezy, ale žádný zatím hromady peněz nevydělal. Až teď přichází s nápadem na mop, který vydrží, je hygieničtější a ve všech ohledech prostě lepší. Její podnikatelské plány mají samozřejmě plno chyb a nechybí ohrané, rádoby dramatické střídání úspěchů a průšvihů, které dopadnou tak, jak čekáte (protože kdyby dopadly jinak, tak se o téhle paní asi netočí film, že jo).

Přehrajte si trailer Dvouhodinová stopáž je dost přestřelená vzhledem k tomu, že film nemá čím překvapit a dramatické dusno se vytváří kolem pitomého mopu. Za pozornost stojí vlastně jen rodinné konstelace, s nimiž se hlavní hrdinka musí vypořádat. Otec v dlouhodobé krizi středního věku, labilní matka, ve sklepě bydlící a flákající se exmanžel, to nejsou špatně rozdané karty pro rodinné drama. Jenže (a to zdůrazním i podruhé, poněvadž mě to stále šokuje) tady jde fakt primárně o mop. Nevím, nakolik věrně vystihuje osud filmové Joy realitu, a ani to nehodlám zjišťovat. Málokdy ve mně totiž životopisný film probudí tak malý zájem o popisovanou postavu.

Jennifer Lawrence odvádí slušný výkon, přestože její postava zrovna shakespearovské tragiky nenabývá. Bradley Cooper a Robert De Niro bez větší námahy přicmrndávají a aby byla parta z Terapie láskou kompletní, David O. Russell se snaží tuhle nudnou látku zrežírovat jako svižnou vánoční oddychovku. Pomocí podivných flashbacků a svého charakteristického pocitu roztěkanosti vytváří iluzi, že se děje něco zajímavého, ale (pokud si stále ještě nejste jisti) tady jde hlavně o mop, co dvakrát interesantní prostě není.

Z toho, co na papíře může vypadat jako oscarový černý kůň, nakonec zbylo jen generické drama o americkém snu. Nikdo z protagonistů se nepředřel a formální i obsahová bezkrevnost vás provede dvěma rutinními hodinami.

S napětím vyhlížejme radši životopisnou dramatizaci osudů Horsta Fuchse, která by (samozřejmě pod režijní taktovkou Uwe Bolla) co do zábavnosti letošní Joy bez problémů zválcovala.