Režisér Azazel Jacobs, jehož drama Jeho tři dcery před pár dny přistálo na Netflixu, se zatím nemůže pyšnit příliš nabušenou či napříč publikem známou filmografií. Bylo tak otázkou, jak si poradí s osobním rodinným dramatem, které si sám napsal. Trailery nebyly kdovíjak dechberoucí a bylo tak těžké určit, jestli půjde o další bravurní vztahovku od červeného eNka z ranku Manželské historie, nebo se tento film zařadí po bok zaměnitelných a okamžitě zapomenutých dramat, jakých na streamovacích platformách najdeme přehršel. Teď už naštěstí máme jasněji. Netflix měl zase jednou šťastnou ruku.

Jeho tři dcery se totiž mohou opřít o hned několik znamenitých pilířů. Mezi ty první patří komorní příběh, v němž sledujeme tři sestry, z nichž každá je úplně jiná, nachází se v odlišné životní fázi, má specifický přístup k životu a umírá jí tatínek. Christina s tváří Elizabeth Olsen (znáte z Avengers) působí nejcitlivěji, je nejmladší a ze všeho nejvíc se jí stýská po malé dcerce doma. Katie, kterou si zahrála Carrie Coon (rovněž znáte z Avengers, jenže tam měla na obličeji napatlanou modrou emzáckou masku), je zarputilá a striktní, jde po praktických věcech a vadí jí, že třetí sestra Rachel (Natasha Lyonne - znáte jako vykulenou Jessicu z Prciček) hulí v bytě, o nic se nestará a své dny tráví zevlením a sázením. Nesourodá trojice s velmi specifickými vztahy se teď však setkává v jednom maličkém bytečku, aby doprovodila milovaného umírajícího tatínka na jeho poslední cestě.

Mám velkou slabost pro komorní filmy, zvlášť ty, které se odehrávají v jednom ohraničeném prostoru. Jeho tři dcery mezi takové snímky patří, jen málokdy se vypravíme za zdi malého bytečku. Divák tak ochotně či neochotně musí dát možnost třem hlavním postavám, aby se mu dostaly pod kůži, postupně se s nimi seznamovat a nechat na sebe dýchnout tísnivou atmosféru neútulných čtyř stěn. Není kam utéct a v úzkém manévrovacím prostoru je jasné, že zpočátku pod povrchem bublající konflikty se postupně budou drát na povrch. Režijní volba soustředit se na jeden byt, jednu trojici postav a několik vztahových peripetií tak skvěle funguje a dělá z filmu hutné rodinné drama, které se neustále rozvíjí. Tento minimalismus však zdaleka nestačí na skvělý film. Pro fungující a efektivní vztahovku je zapotřebí, aby se sešlo několik dalších důležitých pilířů. A ty tu jsou.

V prvé řadě jde o pevné a místy opravdu silné herecké výkony, o něž se scénář může opřít. Všechny tři herečky odehrály své party bravurně a těžko si vybrat jednu performanci, kterou by bylo možné vypíchnout. Ostatně podobně laděné filmy k přišlápnutí hereckého pedálu přímo vybízí, všechny herečky si to evidentně uvědomovaly, do svých rolí byly obsazeny trefně a i díky nim film se sympaticky krátkou stopáží málokdy nudí, byť se pohybujeme pouze na pár metrech čtverečních. Jejich překvapující výkony, neustála balancující na hranici nervového zhroucení, staví zejména na lidskosti a uvěřitelnosti. Díky tomu skvěle fungují.

Jejich vzájemné peripetie jsou rovněž výborně napsané. Scénář je pravděpodobně to hlavní, díky čemu film prudce vybočuje z pásové výroby Netflixu a nedivil bych se, kdyby zkraje příštího roku obdržel nějaké ty nominace na plešouny či glóby, stejně jako všechny zmíněné herečky. Jacobsovo dílo totiž vyniká upřímností a sirovou výpovědní hodnotou, neboť je velmi snadné se v bouřlivých interakcích sester najít a ztotožnit se s nimi. Velmi umně se tu pracuje s gradací a pečlivě rozpracovanými konflikty, které nejsou černobílé. Najdeme tu samozřejmě některá klišé a vývoj děje málokdy něčím překvapí, občas se dokonce sáhne k nudě, když se některé scény až příliš opakují a neposouvají postavy dál. NIjak to ale nebrání v tom si užívat postupné odkrývání minulosti či současného prožívání hlavních postav, které málokdy dává možnost jednoznačně odsuzovat či bezhlavě sympatizovat.

Díky tomu se divákova náklonnost plynule přesouvá od jedné sestry ke druhé a ke třetí, každá z nich totiž má za sebou nějakou tu bolístku, se kterou se pere a která ji formuje. V tomto ohledu mohlo být rozpracování jednotlivých postav ještě podrobnější a jejich vztahy by tak byly údernější a koherentnější, pořád je ale velmi zábavné sledovat to, jak se všechny sestry pod sílícím tlakem nevyhnutelné smrti postupně odkopávají a vyříkávají si věci, které celé život zely pod nánosem falešných úsměvů a mizerných small-talků. Divák je navíc neustále konfrontován s nepříjemnými tématy, jako jsou rodičovské či sourozenecké vztahy, případně je mu připomenuto zamyšlení se nad tím, kdy se naposledy ozval rodičům či prarodičům.

Čest filmu bohužel nedělá příliš sladkobolný závěr, který těžko postihnutelnou hranici patetičnosti překročí a na emotivní pilu přitlačí až moc. Všechna poselství filmu jistě nebylo nutné divákovi zabalit to tak doslovného balíčku, jde však pouze o malý kaz na jinak velmi povedeném snímku, který dělá čest nejen Netflixu, ale hlavně všem třem herečkám. Komorní drama jak vyšité.