Maďarská kinematografie hýbe světovou cinefilní obcí. Bence Fliegauf je plyšákem prestižních festivalů. A učení kritici si můžou kalamáře vypsat, aby vyjevili, o jak fantastické dílo se v případě Je to jen vítr jedná. Přesto kina zejí prázdnotou a tenhle film vlastně nikoho nezajímá.

Samozřejmě, že v případě titulu, jenž reflektuje vraždění romských rodin, není těžké nezájem vysvětlit – téma lidi absolutně míjí, ba odpuzuje. Je přitom jedno, jestli je člověk rasista (a jak moc je ochoten si to přiznat), nebo zda se obává pozitivně-diskriminujícího artu, anebo ho prostě unavuje medializace a vesměs štvavé omílání tématu/problému, které by bylo nejlepší jako téma/problém vůbec nevnímat (do utopických úvah o řešení a uklidňování rasistických vášní se nicméně pouštět nebudeme). Některá témata prostě v lidech rezonují a trefují se do poptávky, jiná se jí vzpírají, nebo jdou dokonce úmyslně proti ní. Pak se věc zasekne.

Působivá sonda spoléhá na nezištné herectví a sugestivní zvukovou stopu.Je samozřejmě otázkou, jestli by se u Je to jen vítr věc nezasekla, i kdyby se tu operoval s tématem mnohem lákavějším. Film to totiž pro širší diváctvo vstřícný příliš není - šlechtí se těžce bezdějovou strukturou, kdy z absolutní blízkosti poznáváme jeden den v rómské rodině. Osaháme si její sociální vykořenění, bezútěšné podmínky, ze kterých se těžko vybředává, protože na to není dost síly, ochoty druhých i vstřícnosti systému. V Je to jen vítr se naoko nekomentuje, ale věrohodně se líčí mizérie, která vyvěrá z mnoha různých důvodů (neidentifikují se tu viníci, ale kdo je chce hledat, našel by mezi bílými i barevnými). A postavy se pak ocitají v jedné zkalené tůni plné bídy, nemocí, alkoholu a beznaděje.

Problém vidím dvojí. Jednak Fliegauf k palčivému tématu přistupuje trochu vyčůraně, protože realistickým pozorováním, popisem a přeci jen hodně empatickým zasazováním do kontextu se vyhýbá jasným pojmenováním. Připomíná to džbán, do kterého si může každý nalít to své. Buď se dojmout, nebo se nechat unést čistě napínavostí filmu, anebo začít s režisérem polemizovat o tom, jak moc je tenhle pohled tendenční a jak moc se to snaží kamuflovat za zdánlivou neutrálnost.

Přehrajte si trailer Navíc působivý obraz, který šetří stylovými prostocviky a víc spoléhá na nezištné herectví a sugestivní zvukovou stopu, prostě jen vylíčí mizérii. Pravda, zanese do ní plíživou hrozbu, a pak i rozčísne ticho násilnou katarzí. Ovšem na velkou filmovou událost je koncept „hodinu provádět kulisami, a pak zaříznout“ trochu málo - film se redukuje na nepříliš příjemný prožitek teď a tady, s dějem vměstnaným do jedné věty.

U renomovaných kritiků, přisátých k festivalovým katalogům, podobně nepřítulné, přísně realistické filmy hrozně frčí (třeba nad díly bratří Dardennů se jásá, i když je viděli jen odběratelé Cinepuru a studenti filmové vědy). Přitom širší veřejnost na rozdíl od jiných artovek oslovit nedokážou. Je to komplexní problematika, na kterou bude mít každý jiný názor... U Je to jen vítr se ale rozporu mezi kvalitou a diváckým zájmem divit nelze, protože do rychlé a hlasité doby vstupuje potichu a s neoblíbeným tématem na jazyku, ale bohužel i bez snahy vyslovit něco zásadního napřímo a nahlas, a ve tvaru, který by byl neodbytný a strhující. Prostě tu chybí onen šrapnel, který by přitáhl a dal citlivé sondě do vínku trumf.

Primitivní metafora podruhé: Je to jen vítr připomíná úctyhodně vypálený a pomalovaný džbán, do kterého si však musí každý nalít to své. Takový přístup je legitimní, zároveň ale v éře přetékajících džbánů všude kolem značně handicapující