Novinka Noaha Baumbacha, mimochodem stále manžela Grety Gerwig, dokonce i po Manželské historii, vypráví příběh titulního slavného hollywoodského herce, jenž se ocitne na životní křižovatce. Hraje ho George Clooney a byť se ve filmu jmenuje Jay Kelly, klidně by mohl používat své vlastní jméno. Čímž nechci říct, že to je celé jeden velký autoonanismus, ale má k němu zatraceně blízko.

Film prakticky nemá děj. Je to částečně road movie, částečně portrét fiktivní osobnosti a částečně asi komentář k filmovému odvětví a lidem, kteří v něm působí. Sám o sobě ale pořádně nefunguje ani v jednom z těch aspektů. Jako road movie totiž silně nebaví, možná i proto, že to je road movie o šedesátníkovi, který znovu objevuje obyčejné krásy světa. Jako portrétu mu chybí výraznější konflikty, záchytné body, na kterých by se lépe vykreslila osoba a charakter ústřední postavy, co ji utvářelo, proč skončila tak, jak skončila, čím je vůbec unikátní.

Snímek se sice snaží tohle všechno částečně ukázat pomocí nenápadných flashbacků a drobných hereckých etud v takových epizodních kapitolkách, reálně ale pouze klouže po povrchu toho, kým Kelly jako člověk je, kde se vzal a co z něj udělalo takovou hvězdu. A to je u takového filmu (čti takto ambiciózního, protože s ním tvůrci naprosto očividně pomýšleli po Oscarech a na nějakých cenách už dokonce i figuroval) bohužel málo.

No a ve finále to vlastně nefunguje ani jako ten komentář, protože v roce, kdy Apple pod taktovkou Setha Rogena vypustil velice chválené a brzy nejspíš dost oceňované The Studio, působí cokoli jiného, natožpak něco takto nevýrazného poměrně dost chudě. A zbytečně. Jey Kelly tak víceméně stojí pouze na jedné, vlastně dvou věcech. Tou první je působivé herecké obsazení ve vedlejších rolích. Nabušený ansámbl zahrnuje například Adama Sandlera, Riley Keough, Emily Mortimer, Islu Fisher, Gretu Gerwig (jak jinak), Patricka Wilsona, Lauru Dern, Ruby Stokes, Jima Broadbenta, Eve Hewson, Billyho Crudupa nebo Louise Partridgeho.

Dobře složená herecká smetánka drží Kellyho pohromadě a dává divákovi důvod koukat dál i v momentech, kdy moc dalších není. Hlavně tedy zase jednou civilnější a umírněnější Sandler předvádí hezký protipól k hlavní neukotvené postavě, potěšil ale i divný výstup Crudupa nebo svůdný kukuč Eve Hewson, která by se asi v 50. letech minulého století v Hollywoodu fakt neztratila.

No a tou druhou věcí je charisma samotného Clooneyho, který prostě nejenže tyhle typy postav umí velice přesvědčivě zahrát, on mezi ně patří. Svým způsobem velikán, jehož znají všechny generace lidí, jehož kariéra si prošla všemi různými fázemi a jednou se na ni bude silně vzpomínat. Jay Kelly na Clooneym závisí každičou vteřinu své stopáže a bez něj by to bylo obávám se mnohem slabší. Jestli v roli však podává skutečně svůj životní výkon, to si říct netroufám. I proto, že si to tak úplně nemyslím.

Baumbach každopádně od Manželské historie a Meyerowitz Stories zkrátka ne a ne zaujmout. Ani výběrem témat, ani jejich následným zpracováním. Tím pravým viníkem ale bude jako obvykle spíše Netflix, který zkrátka filmaře rozmazluje takovou volností, že pak všichni mají pocit, že jsou neomylní a bezchybní a že všechno, co je napadne, bude nutně zajímat i zbytek světa. Jay Kelly je přitom typ filmu možná tak pro mou babičku. Řemeslně obstojí, ale že bych ho doporučil někomu dalšímu, to bohužel ne.