Alespoň jednou to vyšlo. Parádní trailery a tomu odpovídající film. Kdy naposledy jsme si mohli užít tuhle delikátní rovnici? Já osobně asi u druhého Spider-Mana... ale to jen na okraj listu, který se bude věnovat filmové parádě konce roku 2005 a zimy 2006. Daleko od oscarového mumraje, z něhož Mariňáka diskvalifikuje štiplavé pozdravení panu Bushovi a jeho výbojné administrativě, i bez fanfár a přívlastků, které by avizovali přísun nej výtvoru posledních měsíců či let. Sam Mendes by si je přitom znovu zasloužil. I když z docela jiných důvodů než v případě Road to Perdition i Americké krásy.

Jarhead má při letmém srovnání nepochybně blíž ke Kráse než k obrazově úchvatné, obsahově však poněkud vyprahlé „rodinné gangsterce“ Road to Perdition. Od duševně uhlazeného retra se znovu dostáváme ke kartáčování puchýřů na zámořských zádech, ne však ve stylizovaném a v podstatě i líbezném duchu Alana Balla / satirika. Paměti vojáka Anthonyho Swofforda nahlíží na válku v přesně protichůdném duchu, oproštěném od zabalování a vyumělkovaných sekvencí, ale v o to těsnějším závěsu za normálními týpky vzdálenými od domova, kterým nezbylo než po nocích onanovat a mazlit se s puškou.

Natočit v dnešní době jiný válečný film je s Četou, Apokalypsou, Lovcem jelenů, Ryanem či Full Metal Jacket (co film, to jiná optika) ve Zlatém fondu úkol dle mého nadlidský, při jehož plnění se mohl Mendes opřít o zcela novátorský prvek. Motiv nudy. Možná jedinou věc, na kterou statisíce pěšáků výcvik nepřipravil. V momentě, kdy důvěrně známe dojemná umírání kamarádů, nečekané protiútoky, tělními tekutinami přetékající jatka i estetizované válečné manévry, přichází Mendes s převrácenou taktikou, která se do hroutících psychik dostává skrze nicnedělání, okusování nehtů a masturbaci během marného čekání na akci. Fenomén připojený k technologickému úprku moderních armád, tak aby ty mohly ve večerních zprávách odpalovat baráky za zády reportérů a v přímém přenosu ponižovat soupeře s minimálním poklesem personálních stavů, se s Mendesovou péčí mění v mnohem drsnějšího válečného průvodce než nástražné miny v zamilovaném objetí se zbraněmi hromadného ničení.

Jarhead vás přesvědčí, že není nic horšího než se poflakovat na druhé straně světa bez možnosti zabíjet, že nic nebolí víc než beze smyslu rozeklaný osobní život a ztracená rodina. K vyjádření tak složitého pocitu nedopomáhá kontrast mezi naivním mladíkem, který sní o službě vlasti a přijde o iluze, tak jak by se mohlo zdát z ukázek. Mendes se předem vzdává i emocionálního nátlaku s válečným zvěrstvem v aktovce i s tím spojené typizace postaviček na hláškaře, bráchy, frajírky, slabochy i parchanty, a místo toho rozkládá náčiní na dlouhé minuty přímo v centru jejich útrpného čekání na válku. V nudě. Nudě úmyslné a samotné dosti nudné (sám jsem se po odchodu z kina přiznal, že mě ta nuda vlastně dost nudila), na druhou stranu precizně vykreslené do takové podoby, aby její rozkladný účinek dolehl na publikum stejně tak intenzivně jako na mariňáky.

Ti jsou na písečných pláních vykresleni velice samovolně, s přirozenou jednoduchostí a bez pointování, znovu s cílem dovést na duševní vlnu obyčejných mládežníků pozapomenutých v poušti. Spouštěcím mechanismem jsou jen tři čtyři vypjaté scény: Pro skokové projetí DVDčka nicka, pro vyjádření psychického svrabu mužů, kteří „už nikdy neodloží svou pušku“, však rozbuška s odloženým, nicméně o to drtivějším účinkem. Nudu Mendes rozkreslil nudou, nenápadný ovšem trvalý dopad válečného traumatu nenápadným ale trvalým dojezdem muk po boku Swofforda a jemu podobných.

Bez prvotřídních herců by to ani oscarový autor nikdy nedokázal, ale přijde mi trochu zbytečné rozepínat se zde s charakteristikami jednotlivých postav a jejich herců. Stačí jedna fotografie, jeden záběr z traileru na Gyllenhaala nebo Sarsgaarda a šrámy postav se samovolně přiřazují. Co víc po nich chtít. Mendes se drží většinu času stranou. Nad dvěma hypnotickými výjevy (tenhle přídomek se u nás vyskytuje čím dál tím častěji, ale na „jdu na velkou“ i setkání s koněm sedí dokonale) a technickým perfekcionismem neproráží do vitrín ani tak zrnka písku padající zpomaleně do Swoffordovy tváře, jelikož ta akorát výstižně zprostředkovávají konečný pocit válečné rozkoše, ale spíš režisérova klipařina. Mendes pro mě vždy byl mistrem videoklipu, ne fušováním do řemesla Bayovi či Scottovi, ale uhrančivým spojováním táhlých melodií do atmosférických pum. Osvědčený mechanismus se jen dnes nesehrává s Thomasem Newmanem, ani s Kanye Westem (ale i na ty dojde), nýbrž s oposlouchanými songy, z nichž hlavně Cobainovo Something in the Way padá do pytlíku nezapomenutelně mrazivých scén.

Takto soběstačných a primárně podmanivých pasáží se do Jarhead mnoho nesešlo, což je pouze příznivá informace, protože i když by si Mendes mohl ulítávat na parádičkách (viz sestřih Swoffordova sociálna se zavíranými dveřmi), ve finále by se akorát odkláněl od podstaty svého sdělení. Při jeho sumírování se mi vybavil rok starý rozhovor s jednou z „předních uživatelek“ ČSFD (vrcholnou zástupkyni korejského hnutí :-), která se ze mě pokoušela lehce asertivním tónem vymámit, proč neocením Pouta války za pět hvězd, resp. jak by měl teda vypadat dokonalý válečný film. Mariňák v tomto smyslu odpovídá za mě, protože ačkoliv není tak efektní, tak pečlivě ustrojený mezi lahůdkovými výbuchy a s prosbou o příběh vás pošle do háje po pěti minutách, předává ze své nicoty feeling mnohem drastičtější. Že smrt zabíjí i druhotně ví i předškolák, že ale stejně zhoubné dílo svede i dovolená v zákopech...

Z rozplývání se nad genialitou Sama Mendese jsem už díkybohu vyrostl (teprve nedávno, ale vyrostl :-). Stejně tak však můžou vyrůst ze svých představ i jeho přehlížeči. Mendes nemůže být na rozdíl od Road to Perdition nazýván myšlenkově zaseklým aranžérem krásných obrázků, protože tentokrát za něj hovoří sama děsivá tíha té neznámější strany války - bez kudrlinek. Až na jedno klišé v podstatě bezchybná, zato s nesnesitelnou váhou pušky, kterou jste vy sami naštěstí nikdy nemuseli vláčet po poušti.