Proč si Cary Fukunaga po drsném sociálním dramatu Sin Nombre vybral zrovna Janu Eyerovou, mi asi nikdo nikdy dostatečně nevysvětlí. Nic proti klasice britského romantismu, ale popravdě: už jsme ji měli možnost vidět nesčíslněkrát a podle mého názoru se nejedná o tak inspirativní a propracovaný text, aby se v něm dalo stále objevovat něco nového, neřku-li současného. I když příběh vzdorné a odkopávané mladé dámy, která si obhájí zapovězenou lásku ve strašidelných kulisách anglického venkova, pořád fascinuje svými romantickými prvky, těžko ho oddělit od doby, v níž vznikl.

Jana Eyrová: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer To je vidět i na Fukunagově adaptaci, která je po všech stránkách dobově věrná, v některých ohledech dokonce nejvěrnější, jaká kdy vznikla. Mladý americký filmař totiž zachovává elementy gotického románu, takže jeho verze je temná, místy stylově strašidelná. Fukunagův dvorní kameraman Adriano Goldman zase komponuje záběry jako by se jednalo o rozhýbané verze romantických pláten – živly bouří, postavy se topí v netečné přírodě, cesty se osudově kříží. Pohyb kamery je volný, vzdušný, jen občas dojde na moderně vyhlížející „tracking shoty“, které narušují dojem uměřené klasiky.

Do značné míry musím obdivovat, jak distingovaně a přitom elegantně Jana Eyrová působí. Neznat herce, měl bych problém přiřadit ji ke konkrétnímu období. Je to kultivovaný, konzervativní, ale přitom živě vyhlížející snímek. To lze přičíst jak zmíněným gotickým elementům, které narušují milostný rámec námluv Jany a lorda Rochestra, tak především skvostnému hereckému výkonu Michaela Fassbendera: Jeho verze Rochestra je ztělesněním romantické rozervanosti, muže trýzněného démony i ušlechtilým citem. A i Mia Wasikovska v roli Jany je přesná – bledá, na povrchu vyplašená, uvnitř však pevná a silná.

Právě díky ústřednímu páru film vybočuje z kategorie „povinná školní četba v luxusní vazbě“ a má dar oslovit i současného diváka. Paradoxně i navzdory tomu, že všechny postavy komunikují knižně a obřadně.

Jana Eyrová je tak trochu romantický přízrak, který vyvolal nadějný mladý filmař ze zásvětí filmového klasicismu. I když jsem s výsledkem spokojený, v koutku duše doufám, že Cary Fukunaga přenechá tenhle cíp filmové mapy Joe Wrightovi a příště opět vyrazí s ruční kamerou do drsné současnosti.