Herečka Jana Bernášková před pár lety napsala úspěšnou vztahovou knihu Jak přežít svého muže, na níž navázala i volnými pokračováními Coura a Koloušek. Ano, hned zkraje se tedy musíme obrnit vůči kataklyzmatické možnosti, že se v příštích letech dočkáme celého univerza točícího se kolem milostných patálií druhořadé herečky Lucie, jež se snaží žít jako emancipovaná moderní žena.

Snad i kvůli opakovaným neúspěchům na konkurzech se upíná spíše k rodinnému životu. Miluje svou malou dcerku Kiki a scénu od scény mění svůj postoj k bývalému partnerovi, který ji opustil kvůli mladší ženě. Lucie s tímto extravagantně se oblékajícím divadelním režisérem střídavě souloží a střídavě jej nenávidí, pro což neexistují zcela logická vysvětlení.

Její dcerka v jeden moment žadoní, aby ji maminka vzala do kina na Příšerky s.r.o. (2001), což vyvolává oprávněné otázky, v jakém čase či rovnou časoprostoru se nacházíme. S časem se však celkově nakládá poměrně volně, jelikož Lucie se po rozchodu pohodlně zabydlí v novém bytě za jedno odpoledne a později ve vyprávění zase uplyne pět měsíců, aniž by se vyhrocené vztahové situace několika postav byť jen minimálně posunuly.

Snímek je díky mnoha peprným dialogům i pár explicitním scénám s hlavní hrdinkou na první pohled otevřenější a pokrokovější než usedlejší romcomová konkurence. Nakonec jde ale jen o iluzi. Přisprostlé řeči, občasné nadávky či promiskuitní momenty se snaží zakrýt, že v jádru je Lucie i její okolí vcelku konzervativní. Za pomyslnou startovní čáru nového života považuje prostě nový partnerský vztah, ve filmu se navíc nevyskytují žádní zástupci minorit a ani do zpochybňování heteronormativity se nikdo nepouští. To samozřejmě není samo o sobě problémem, jen je třeba poukázat na to, že snímek je odvážný jen na povrchu a ve skutečnosti nechce svou pravděpodobnou cílovku žen středního věku nijak urazit či rozhodit.

To se projevuje i smutným faktem, že se ve filmu vlastně nic zásadního neděje. Lucie randí s pár muži, z nichž se v pravidelných intervalech vyklubávají blbci. Dceru jí neustále hlídá obětavá matka, a přestože by jako neúspěšná herečka neměla být v záviděníhodné finanční situaci, nastěhuje se do bytu v centru Prahy a vždy má po ruce láhev kvalitního vína. Její hlavní charakterovou vlastností je to, že nosí minisukně, a kvůli teatrálnímu přehrávání Jany Bernáškové na sebe neustále strhává veškerou pozornost.

Snímku je ale nutné přiznat nesporné řemeslné řemeslné kvality. Vizuál je reklamně vypulírovaný, neustále se pohybující (a leckdy i přeostřující!) kamera společně s dynamickým střihem vytváří iluzi, že se pořád něco děje, a dokonce i product placement je obsažen organičtěji než leckdy jindy. Koukatelnost kabátku však nezakryje fakt, že se pod ním ukrývá další z mnoha bezradných pseudo-romantik, v nichž ženám nezbývá nic jiného než si zoufat nad záletností a nevyzrálostí jejich penisem obdařeným protějšků – k čemuž se ale nestaví nijak nápaditěji, než že dál a dál marně hledají prince na bílém koni.

Přehrajte si trailer „Omluvte mě, čeká mě babička. Spadl jí počítač a teď nemůže chatovat s kamarádkami,“ ukončuje jeden potenciální princ rande a zjevně to myslí vážně. V chování postav, jejich motivaci i vyjadřování potřeb nelze hledat logiku, vše se děje buď bolestivě nenápaditě, nebo bolestivě absurdně. Vnímání bolesti každopádně dominuje i diváckému zážitku. Bizarní plakát opravdu nevytvářel zavádějící očekávání a nový romcom nabízí jen trapnost a prázdnotu. A bolest.

Film jsme probírali i v MovieZone Live: