Že Leonardo DiCaprio není jen ten hezounek z plakátu s velkou lodí, se určitě nemusíme dohadovat. Přesto by někdo (třeba autor této recenze) mohl tvrdit, že i ve svých nejlepších filmech je Leo pořád jen „dobře a soustředěně hrající DiCaprio“. Jeho výkon je pokaždé zcela adekvátní a nevytrhává z děje, přesto se ani v nejzdatněji zahraných rolích (třeba Letec) nedokázal plně ponořit do postavy. Až teď. J. Edgar je pro mě osobně první film, ve kterém jsem přestal vnímat DiCapria a naplno prožíval jen ztvárněnou osobu. A nejen proto, že dobrou polovinu filmu strávil pod stařeckou maskou.

J. Edgar: FOTOGALERIE

J. Edgar je návratem Clinta Eastwooda do dobré tvůrčí formy. Chvíli to vypadalo, že dvouranovkou Výměna / Gran Torino zaválel naposled a nechtěně směšný Život po životě už je znakem odcházející soudnosti a nastupující senility. Není tomu tak. Starý pistolník ještě má co říct. A je sympatické, že to říká svým typickým rozvážným způsobem, který neleze „běžnému divákovi“ do mozku tou nejsnadnější cestou přes napínavý děj a dynamické vyprávění.

J. Edgar není rozmáchlá dobová sága o tom, jak Hoover založil FBI. Je to (jaký div) příběh dvou rekapitulujících starců, kteří byli nejlepšími přáteli, podle všeho i milenci a shodou okolností jejich neschopnost běžné sociální interakce pomohla k vybudování vlivné instituce. Eastwood (nebo spíš scenárista Dustin Black) politicko-společenská témata spojená s Hooverovým působením jen zlehka naťukávají, nepouštějí se do žádných kontroverzí a rozhodně nemají potřebu zaujmout nějaké politické stanovisko. Dokonce i to pohrdání komunistickým škvárem (se kterým Hoover celý život vášnivě bojoval) nevyznívá ve smyslu „tohle je i postoj tvůrců“.

Znovu – J. Edgar není příběh o vzniku instituce, ale sondou do psychiky muže, který u toho stál. Dokonce i osobní roviny, jako Edgarův vztah k matce (Judi Dench), ke své pravé ruce (Armie Hammer) či za hrob věrné sekretářce (Naomi Watts), jsou zobrazeny jen v náznacích. Vzniká tak dojem, že Eastwood měl k dispozici příliš mnoho témat, a namísto toho, aby si vybral jedno výraznější (buď politiku, nebo Hooverův pochybný osobní život), každé z nich jen zlehka načrtl a nakonec stvořil film, který nevypovídá vlastně o ničem a je dokonale prázdný.

Jenže je tu zajímavý závěr, neřku-li překvapivý zvrat, který celé vyprávění (všechno, co se z filmu dozvíme, je vlastně Hooverova autobiografie diktovaná asistentovi) postaví do jiného světla. Zakladatel FBI byl především zkušený lhář, nebo, chcete-li, mystifikátor a manipulátor. Právě tohle byla jeho základní pracovní metoda, nikoli pobíhání s bouchačkou (i proto je ve filmu linie, ve které mu vytknou, že vlastně neudělal žádné osobní zatčení a on se následně o nějaké snaží).

Velmi pozvolné, atmosférické vyprávění rámuje thrillerová linie s pátráním po uneseném dítěti Charlese Lindberga. Proč se právě na ni tvůrci tak soustředili? Snad proto, že tato kauza FBI proslavila a nadobro zakotvila mezi důležitými státními institucemi USA? Ne. I díky ní se Hoover před námi odhaluje jako brilantní fabulátor a otec myšlenky, že když chcete rozdrtit své oponenty a protivníky, potřebujete především dobré PR. Právě to je základní myšlenka celého filmu. Výhrady, že nemá co říct dnešnímu divákovi, jsou úplně vedle. Když to trochu přitáhnu za vlasy, J. Edgar se prorocky vyjadřuje třeba i ke kauze Megaupload. A mnoha dalších.

A protože vypravěčem filmu je notorický lhář, je zcela irelevantní i výhrada, že děj nekoresponduje s historickou realitou. Právě o to Eastwoodovi šlo: o vykreslení člověka, který měl moc přetvářet a ke svému lepšímu obrazu přizpůsobovat samotné dějiny. V této rovině je film velmi důsledný a slouží mu i (dokonale přehledné a vyvážené) střídání časových rovin. V jedné z nich je Hoover opravdový stařec. V té druhé vybájený štramák, který z ryze šlechetných pohnutek vybudoval organizaci na boj se zločinem a ideologickým nepřítelem.

Přehrajte si trailer Mnoho diváků bude mít problém s „atmosférickým“ (rozuměj pomalým) tempem vyprávění. Eastwood to ale takhle určitě chtěl a i kdybyste netušili, kdo film natočil, snadno byste poznali tvůrce Tajemné řeky či Výměny: všechno chladné, jakoby neosobní, laděné do modré a šedé (každá scéna je fantasticky nasvícená a nasnímaná), s minimalistickou hudbou (tradičně klavírek přímo z Clintovy notové osnovy), velmi stroze natočenými dramatickými scénami, bez sentimentu a neustále promyšlené a precizně vystavěné.

J. Edgar tedy i přes ignoraci ze strany diváků a udělovačů filmových cen v žádném případě není Eastwoodova prohra. Naopak, je to promyšlený, osobitý filmový počin. Jen je to jeden z těch snímků, které nesednou každému. Pokud se na jeho atmosféru naladíte, případně mu i porozumíte, pohltí vás. Když ne, tak vás mine opravdu velkým obloukem.