Robert De Niro je stálicí hollywoodské kinematografie. V jeho filmografii je v posledních letech spoustu balastu a tomuhle veteránovi kolikrát v očích čtete znechucení rolí i filmem, ve kterém právě hraje. Nicméně zachovává dekórum a glanc. Prostě profesionál každým coulem. Jinými slovy - De Nirův herecký talent začíná tam, kde jiní končí. De Niro však patří i k těm hercům, kteří okoukali z práce režijních es to nejlepší a čas od času mají neodbytnou potřebu se vyjádřit i ze druhé strany kamery. Kauza: CIA je De Nirův třetí film (po Příběh z Bronxu a Kdo s koho) a je na ní dobře vidět, že léta v blízkosti Martina Scorseseho nebyla marná. Sága (167min je délka pro vytrvalé) o zrodu amerických tajných služeb se mu totiž podařila skvěle. Ironické je, že je tentokrát scorseseovštější než Scorsese, přinejmenším jeho poslední, tolik oceňovaný opus. Je jen dobře, že šéfa irského gangu, Costella, se ujal Jack Nicholson. Byli bychom letos o jeden zručně natočený film s vysokou výpovědní hodnotou chudší.

Pokud jste v poslední době četli s De Nirem nějaký rozhovor, víte jaké jsou jeho politické preference a co mu jako demokratovi leží na srdci. Stejně jako George Clooney u snímku Dobrou noc a hodně štěstí (2005) má obavu, že Amerika se kvůli několika mocným, kteří podle uvážení tahají za drátky, dostala do slepé uličky. Loajalita se zaměňuje za omezenost a bezmeznou poslušnost, víra za fanatismus a neustálé přehlídky moci zavdávají úvahám o komplexu a potřebě nacházet nepřítele i tam, kde není. De Niro ukazuje, že pokud je dnes Amerika zachvácena všeprostupujícím a notně zbytnělým strachem z reálného (i imaginárního) nepřítele, je třeba hledat příčiny dávno v minulosti. Jeden z klíčových dějinných bodů De Niro nachází během 2. světové války, kdy se začaly formovat americké tajné služby do podoby, jak je známe dnes. Oficiální doktrína zněla, že měly Ameriku po všech stránkách připravit na utkání s nepřítelem a eliminovat možné ztráty. Budoucí esa tajných služeb se zde cvičila v umění špionáže, kontrašpionáže, zpravodajských hrách „na entou.“ Jenže právě tady to podle skeptického De Nira začalo. Časem přestalo být jisté, kdo hraje s kým a proti komu. Čím dál víc se totiž začalo projevovat, že v tomto světě není možno věřit vůbec nikomu. A právě ti nejbližší, kteří měli plná ústa loajality, pravdomluvnosti, lásky k vlasti a cti se časem ukázali jako oportunisté několika tváří, od kterých lze očekávat maximálně nůž mezi žebra. A hrabání pod sebe.

De Niro si podle všeho natočil film přesně tak, jak chtěl. A navíc se mu o světě tajných služeb podařilo vyjádřit vše podstatné. Z plátna se na vás valí hustá paranoia, kdy opravdu netušíte, kdo podrazí koho a kdo je do čeho namočen. Což z filmu dělá opravdu nervy drásající podívanu. Taková Skrytá identita – promiňte, že se o ní neustále otírám, ale ja až příliš na ráně – je v tomto smyslu hra s naprosto odkrytými kartami. A vůbec nevadí, že jedno je gangsterka a druhé snímek na pomezí filmu a „literatury faktu.“ Efekt „záměrné zmatenosti“ by totiž měl být stejný. Těžko říci, co si diváci pomyslí o tuctu postav, které permanentně skrývají své pravé emoce a snaží se zůstat racionální, až se jim více než dvě hodiny prakticky nehýbají mimické svaly. Hlavní postava v podání Matta Damona je kvůli tomu poněkud nudným patronem, ale opak, který by byl podán s úpornou snahou o výraz ve stylu Stanislavského by vzhledem k tématu i prostředí působil nevěrohodně. Mě to bavilo a tudíž to za nedokonalost nepovažuji. De Niro tuto záměrnou plochost ve výrazu nahrazuje velmi dobře umístěnou dramatickou hudbou, které se daří propojit neustálé skákání v čase tam a zpět.

Kauza: CIA má dle mého soudu jediné dvě zásadnější chyby, které narušují jinak příjemně „kluzký“ chod. První je vzhledem ke zvolenému tématu vskutku extrémní stopáž. De Niro se do tématu zabořil až po krk a podal natolik detailní pohled do světa zpravodajských služeb, že děj chvílemi stojí takřka na místě. Ne že by to byla nuda k nevydržení, ale děj je nesen minimem akce a maximem dialogů ve ztemnělých místnostech, což divákovu soustředění zrovna nenapomáhá. O dvacet minut kratší stopáž by podle mého soudu výsledku prospěla. Má druhá výtka míří na masky, které mi přišly odfláknuté. Protože žádné. Matt Damon v roce 1939 vypadá prakticky stejně jako v roce 1961 (ani šediny nepřibyly), jen si změnil obroučky brýlí. Ostatní herci jsou na tom prakticky stejně. V tomto smyslu film vypadá trochu nedodělaně. Což je škoda, protože tvůrci si jinak dali hodně práce s přechody z dobových filmových týdeníků a fotografií do filmu, které zvyšují autenticitu.

Pokud vás téma zneužití moci zajímá, vřele film doporučuji. Vlastně jej doporučuji už jen z toho titulu, že je natočen mimořádně zručně a scény jsou poskládány bez znatelných švů a neobratností, což je u herce, který točí jednou za pět let skutečně obdivuhodné. Do sálu si asi popcorn nevezmete, ale „intelektuálské posezení u kávy“ s debatou o úpadku našeho světa (a třeba tomu, proč se film v originále jmenuje „Dobrý pastýř“) bezprostředně po projekci má na druhou stranu také něco do sebe.:) Ale pozor: malí bratři nás sledují!