Začíná to být trochu podezřelé. Letošní Orel Deváté legie vypadal jako přesný sequel loňského Centuriona. Podobně Ironclad můžeme považovat za pokračování Robina Hooda. Akorát roli krále Jana po démonickém Oscaru Isaacovi převzal ještě zběsilejší Paul Giamatti a namísto sherwoodských loupežníků se na odpor proti porušování dohod z Magny Charty postaví skupina baronů, žoldáků a jeden templářský rytíř, veterán z tažení do Svaté země.

Zásadní rozdíl je v tom, že Ironclad si na nějaký velkofilm nehraje. Je to jen nezávislá britská produkce (redefinujte si pojem „indie film“), která se snaží na svůj pětadvacetimilionový rozpočet vypadat co nejlépe. Máme tu proto digitální lodě a vojska, jednu velkolepou dekoraci a něco katapultáže, explozí a bortících se zdí. K tomu dostatek kvalitních kostýmů a pěkných středověkých rekvizit, mezi nimiž přirozeně vládnou zbraně všech velikostí a druhů, hlavně ty, co nadělají z křehké lidské schránky krvavý žvýkanec. Ironclad odvedl v maskování své lacinosti kus práce a dobovou atmosféru servíruje jen s jediným výraznějším škobrtnutím (o něm později).

Ironclad: FOTOGALERIE

Jistou televiznost sice nezapře, ale znovu – není to epický válečný velkofilm. Ani navenek, ani námětem. Zobrazuje „pouze“ jednu lokální epizodu z rozsáhlého konfliktu, konkrétně obranu hradu Rochester během tzv. „Války baronů“ v Anglii na počátku 13. století. Proti přesile dánských žoldáků, hecovaných uřvaným Bezzemkem, stojí na hradbách hrstka více či méně statečných více či méně dobrovolníků. Tvůrci jdou neskrývaně béčkovou cestou a v rámci koncepce „středověkého Tuctu špinavců“ komponují družinu z typově různorodých členů (násilník, lůza, válečný veterán, otec rodiny...). Samozřejmě, každý z nich kolem sebe máchá jinou zbraní. Nic proti. Jen škoda, že Ironclad trpí neduhem mnoha podobných týmovek – na masitější prokreslení jednotlivých postav nezbývá čas.

Přehrajte si trailer Zatímco třeba v Sedmi statečných, Tuctu špinavců či nedávných 13 Assassins je na formování družiny vydělena dobrá polovina filmu (hodina i víc) a až pak vypukne masakr, Ironclad zverbuje partu za deset minut a vzápětí už do cimbuří práskají první střely z katapultů. Nemusí to být nutně na škodu – charaktery se můžou prokreslit i během akce. Snaha tvůrců o tohle formování postav přímo na bojišti a během odpočinkových pasáží je patrná a ne zcela marná, ale stejně vám obránci nakonec splynou v změť matně načrtnutých figurek typu „ten s lukem“, „ten, co se naučil psát“ či „ten co šou***l služku“.

Naštěstí tu ale výrazné postavy jsou. Na straně Zla tradiční dvojka – „výkonný hromotluk“ (plavou hřívu Vladimira Kulicha už známe z Vikingů) a hlavně „šílený mocichtivý šéf“ v podání Paula Giamattiho. Giamatti vládne. Středověké Anglii jakž takž, filmu suverénně. Zřejmě si řekl, že když už hraje v nízkorozpočtovém polobéčku, tak si to prostě užije. A tak celý film řve jako pominutý, seká zajatým nepřátelům končetiny, po neúspěšném útoku trhá písaři kroniku z rukou („Tohle nezapisuj!“), prostě dává do toho srdce. Místy je to na hraně nechtěné směšnosti... ale Giamatti přes tu hranu nikdy nepřepadne. Máme tu prostě kandidáta na záporáka roku, který by si skvěle rozuměl s Rickmanovým šerifem z Nottinghamu.

Soupeře má důstojné. Vůdcem povstalců je Brian Cox, který rovněž hraje s ohromnou chutí, jako by šlo o film Ridleyho Scotta s nadějí na oscarové nominace. Své odehrají i klasici Derek Jacobi a Charles Dance. Trochu složitější je to s hlavním hrdinou filmu, templářem Jamesem Purefoyem. Tomu meč v ruce vždycky slušel, a není tomu jinak ani tentokrát. Problém je v tom, že hraje vlastně mnicha a jeden z motivů (ve filmu samozřejmě vystupuje i ženská postava) se točí kolem jeho celibátu. S ohledem na předchozí Purefoyovy role (hlavně zhýralý Marcus Antonius) mu to panictví a rozpaky při kontaktu se ženou věřit nebudete. Naštěstí pak ale opět popadne obouruční šaršoun a začne nepřátele rubat vejpůl (doslova).

Otázka, jak se tvůrcům povedlo získat tak kvalitní herce, má prostou odpověď: scénář. Není to žádné zázračné dílo, ale je konzistentní, má hlavu a patu, zřetelně definované postavy a v břitkých dialozích se nejednou urodí zapamatování hodná replika. Tvůrci se navíc snažili o věrné vykreslení středověku. S tím souvisí i nekompromisní krutost příběhu. Vyřezávají se tu jazyky, na rozcestích visí shnilé mrtvoly, kompars je důsledně ošklivý, při každé ráně mečem či sekerou poletují vzduchem kusy těl (moc pěkné gore efekty) a jeden padouch zhyne tak, že jej obránce hradu umlátí uťatou rukou. Navíc to všechno není tak digitální jako u Snydera či Marshalla, takže u některých „killů“ možná i odvrátíte zrak.

Film však kazí jedna zásadní věc: režie. Jonathan English chtěl podle vlastních slov poskytnout divákovi zážitek, jako by byl uprostřed bitvy. Asi už víte, co to znamená. Roztřesená kamera a divoký střih. Nejsem odpůrcem „greengrassovského“ stylu snímání akce... dokud je zachovaná přehlednost. V Ironclad je všechno to zoomování a švenkování často beze smyslu a vytváří pouze chaos. Navíc střih má místy problémy se základní návazností záběrů.

A ještě jedna, poněkud netypická výhrada: nic proti maďarským kaskadérům v rolích dánských žoldnéřů – patří ve svém oboru k evropským špičkám. Ale koho napadlo, že je nechá celý film pokřikovat rodnou řečí? Je mi jasné, že nějakému Angloameričanovi je to šumák, ale pro našince jsou maďarsky mluvící Vikingové opravdu rušivý element.

Ironclad není ani překvapení, ani zklamání. Nabízí přesně to, co jsme po trailerech čekali. Režie mohla být lepší (mnohem lepší), ale co se ostatních složek filmu týče, vzhledem k rozpočtu a celkovému pojetí jsou na solidní úrovni. Letos už asi poctivější středověkou rubačku očekávat nelze.