Pomocí hypnózy se dá řešit ledacos. Například vymazat vzpomínky na to, jak jste se pokusili zabít svou rodinu kladivem. A přesně to se stalo rodině Lambertových, jejichž osudy jsme sledovali v prvních dvou dílech hororové série režiséra a producenta Jamese Wana. Tomu se s Insidious podařilo nakopnout další hororovou zlatou žílu, kterou postupně rozšířil na čtyři filmy navzájem propojené postavou démonologistky Elise Rainerové v podání první dámy hororu Lin Shaye (Insidious, Ouija, Nenávist). A pokud jste měli pocit, že démoni z pekelných Dálav už nemají co říct, ošklivě jste se spletli. Příběh rodiny Lambertových totiž letos završil poslední díl s podtitulem Červené dveře.

James Wan, jenž režíroval pouze první dva díly, přenechal i tentokrát režijní otěže někomu jinému, přičemž volba padla na Patricka Wilsona. Ten si Červené dveře vybral pro svůj režijní debut a nebyla to z jeho pohledu špatná volba. V Insidious se musí po dvou dílech cítit jako doma, stejně jako v producentské stáji Jamese Wana, kde hraje hlavní roli v jiné hororové sérii, Conjuring. Příběhově se na scénu vrací rodina Lambertových, která si s démony užila své a po událostech ve druhém díle doufala, že jim už navždycky dají pokoj. Jenže hypnóza, s jejíž pomocí se otec Josh (Patrick Wilson) a jeho syn Dalton (Ty Simpkins) pokusili vytěsnit vzpomínky na děsivé bytosti ze záhrobní Dálavy, nakonec vedla k rozpadu rodiny a odcizení Joshe od manželky (Rose Byrne) i dětí. A aby toho nebylo málo, Dalton zrovna nastupuje na univerzitu, kde díky excentrické učitelce umění nevědomky pootevře dveře, jež měly zůstat navždycky zavřené.

Mnohé horory z poslední doby trpí předčasnou ztrátou napětí, kdy se finální bubák ukáže moc brzo a následuje už jenom nezáživná naháněčka postrádající potřebné napětí (viz nedávný Kostlivec). Jako by si toho byl Patrick Wilson vědom a rozhodl se nám nejprve naservírovat rodinné drama o marné snaze otce a syna nalézt k sobě cestu po prožité tragédii. Je možné, že scénář Scotta Teemse (Halloween zabíjí, Žhářka) se snaží na pekelné Dálavy a jejích šílené obyvatele nahlížet jako na alegorii k prožitým traumatům, o což se snažil i Jordan Peele v posledním Candymanovi. Pokud tomu tak bylo, zůstalo to ležet na papíře a do filmu se nic z toho nepřeneslo. 

Naštěstí Wilson současně s tím nechá pod povrchem probublávat pohnuté události z minulých dílů a s jejich pomocí se snaží budovat atmosféru, kdy divák při každém záběru trne, jestli se z pozadí nezačne plížit nějaký ten démon. A oni samozřejmě začnou a zase to funguje na jedničku, protože představa, že k vám při magnetické rezonanci vleze do úzkého tunelu démon z jiné dimenze, vzbudí panickou ataku i u lidí postrádajících náznaky klaustrofobie. Zamrzí pouze mnohdy zbytečně nadužívané lekačky.

Co ovšem nefunguje vůbec, to je zápletka o Daltonově studentském životě na koleji. Jeho ukecaná spolubydlící Chris (Sinclair Daniel) by se možná hodila coby maso do mlýnku ve Vřískotu, ale tady nemá její až komediálně laděná postava co dělat. Příběh s návštěvou „divoké“ párty místního bratrstva je zřejmě cíleně pojat jako nejapná kritika mužského vysokoškolského šovinismu a maskulinity a s hlavním dějem postrádá jakoukoli styčnou plochu. Navíc je podaný tak trapně, že úspěšně boří jinak velmi pečlivě budovanou atmosféru probouzejícího se zla. Koho tohle napadlo, zasloužil by si desetihodinovou magnetickou rezonanci s plazícím se bubákem.

Když už konečně dojde na otevření oněch pověstných červených dveří a Lambertovi se pomocí astrální projekce vrací do Dálav, dostaví se namísto hutných a nervy drásajících scén lehce vyvanulá a studiově vyhlížející duchařina bez jediného originálního nápadu. Problém je, že po všech těch předchozích návštěvách záhrobních Dálav a opakovaných naháněčkách s jejich obyvateli je už tenhle hororový svět trochu okoukaný. Trochu dost. Zatímco v prvních dvou dílech budilo bloudění černočernou tmou hrůzu, popáté je to už jenom rutina. A stejně tak démoni tam žijící. Jakmile tolikrát nahlédnete za oponu, další představení už zkratka nebudou tak originální. Opotřebení materiálu je u hororových franšíz zkrátka příliš velká – poslední trilogie Halloweenu by mohla vyprávět. Celkovou situaci zachraňuje výborný Patrick Wilson, milé cameo Lin Shaye a připomenou se i krotitelé duchů Specs a Tucker, jejichž YouTube video neznalému divákovi polopatisticky vysvětlí, co je to ta astrální projekce. Naopak Dalton v podání Ty Simpkinse působí jako nezajímavý klon Charlieho Tahana ze seriálu Ozark a jeho podání mlčenlivého kluka s traumatem působí spíš bezradně než uvěřitelně.

Přehrajte si trailer Jaký tedy je pátý díl Insidious? Chvílemi zbytečně hloupý (ale ne moc), chvílemi příjemně strašidelný (ale ne moc) a chvílemi dokonce dojemný (ale taky ne moc). Bylo by vlastně velmi snadné film odstřelit jako zbytečně nastavovanou kaši, ale pokud jste s Lambertovými (a jejich démony) strávili celých těch 13 hororových let, budete s poslední cestou do mírně vyčpělých Dálav relativně spokojeni. I když poslední… s ohledem na tržby a potitulkovou scénu je klidně možné, že se v budoucnu ještě nějakého dalšího pokračování dočkáme. V takovém případě už ale nijak shovívavý nebudu.