Brad Peyton loni zaujal katastrofickým San Andreas, které sice nechalo filmové anály klidné, ale řídnoucím fanouškům velkolepého ničení v Emmerichově stylu dalo naději, že si občas ještě někdo dovolí zdemolovat půlku Ameriky. Od katastrofického spektáklu Peyton letos ukročil stranou a pustil se na pole, které v posledních letech moc dobrou reputaci nemá – horor. Přestože jsme letos pár zajímavých kousků viděli, Peyton se svou Inkarnací neohrozí anály ani letos. Což je (nejspíš) škoda.

Kdy už to filmaři pochopí. Nejpovedenější hororová dílka letošního roku, tedy podle mě Smrt ve tmě a Čarodějnice, se do nadpřirozena (víceméně) nepouštěla a dokázala budovat děsivou atmosféru i bez bubáků. Pouze druhý díl V zajetí démonů zaujal i duchařinou, a to díky skvělému filmařskému umu Jamese Wana. Jenže Peyton má do Wana daleko, a tak je jeho Inkarnace jen dalším nenápaditým příspěvkem do vymítačského subžánru.

Jedenáctiletého chlapce tu prostě posedne démon. Církevní exorcisté jsou v koncích, a tak požádají o pomoc doktora Embera, renegádského vymítače, který dokáže vstupovat do myslí obětí a tam s démony bojovat. Emberovi se do tohohle úkolu nechce, ale jelikož má s tímhle konkrétním démonem nevyřízené účty z minulosti, jde do toho. To jste nečekali, co? Od začátku navíc víme vlastně všechny informace, které potřebujeme, a napětí je tak až do konce na minimu.

Popisovaný případ je vcelku banální, děj se navíc tu a tam posouvá dost neuspokojivými zvraty. Až ke konci se začne dít něco skutečně zajímavého, a to pomocí přeci jen trochu laciných triků s tím, že nevíme, co se odehrává v chlapcově mysli a co je realita. Peyton si dokáže udržet řemeslný standard a díky charismatickému Aaronu Eckhartovi si znuděně odplivávat nebudete. Víc než o průměru se tu ovšem nebavíme a jelikož Inkarnace selhává v hororových měřítkách (a zároveň nedokáže zaujmout ničím jiným), klidně zůstaňte doma.