Na Uwe Bolla už jsme nakydali dost špíny. A není důvod s tím přestávat. Tenhle člověk velmi chytře využil skulinky v německých zákonech (v jednoduchosti – když váš film prodělá, tak nepřijdete o dům) a hamižnosti tvůrců počítačových her a natočil několik filmů, díky kterým se velmi rychle dostal do první desítky filmařů, kteří by podle diváků měli při nějaké ošklivé nehodě přijít o zrak a přestat točit. Každý si ale zaslouží šanci na reparát a ta Bollova přišla právě s In the Name of the King: A Dungeon Siege Tale. Šedesátimilionový rozpočet, prvotřídní herecké obsazení, schopní lidé za kamerou a fantasy tématika. A jak to dopadlo? Pochopitelně mizerně. I když vlastně svým způsobem podstatně lépe, než bychom čekali.

Pokud znáte předchozí mistrovu tvorbu, In the Name of the King vás ničím nepřekvapí. Příběh je prostší než mozek obecního idiota a dojde na všechna klišé, která by se ve fantasy objevit měla. Hlavní hrdina na začátku přijde o manželku a o syna a dvě hodiny se snaží získat je zpátky a jen tak mimochodem cestou za padouchem Gallianem zachrání království. Boll ovšem dokázal i takhle jednoduchý příběh vyprávět naprosto zmateně a sledování filmu vyžaduje po divákovi naprosté soustředění. Scény na sebe většinou vůbec nenavazují, představování postav neexistuje a děj jakoby se odvíjel mimochodem. Chvilku jsme na farmě, kde Jason Statham idylicky máchá sekyrou, potom navštívíme město, kde poznáme pár vedlejších postav, podíváme se i do hradu a zjistíme, že králův příbuzný kuje pikle, ale to všechno dohromady prostě nedává smysl. Teprve když hlavnímu hrdinovi potvory, které vypadají jako oživlý hnůj, unesou manželku a zabijí syna, film se někam pohne. Respektive v ten okamžik se Boll vykašle na budování jakýchkoliv vztahů mezi postavami a pošle Jasona Stathama dělat to, co umí nejlépe. In the Name of King je zkrátka úplně stejná kravina, jako všechny předchozí filmy Uwe Bolla a to, co jsme vytýkali Sám v temnotě nebo BloodRayne, tu stále platí.

Přesto však tahle adaptace počítačové superřežby nad předchozí režisérovu tvorbu vyčnívá. A to velmi výrazně. Je mi sice záhadou, kde Uwe Boll sebral Šedesát milionů dolarů (nacistické zlato už mu muselo dojít dávno), ale investoval je rozhodně dobře. Triky sice mají velmi kolísavou kvalitu a hrad vypadá v některých momentech tak trochu jako z lega, ale pár věcí si pochvalu zaslouží. Kameraman nejspíš pořádně nakoukával Pána prstenů a občas se mu podaří vytvořit celkem působivý záběr. Stylové kamerové oblety a záběry z výšky se jednoduše jen tak neokoukají. Ještě větší pochvalu si však zaslouží asijská legenda mezi choreografy Ching Siu-Tung (je zodpovědný třeba i za Hrdinu). Tenhle chlapík svému řemeslu rozumí a bitky jeden na jednoho mají pod jeho taktovkou ten správný spád. Škoda, že při davových scénách už nastupuje klasický bollovský chaos.

I přes slušnou kameru a celkem povedenou choreografii bojových scén člověka u In the Name of the King nejspíš udrží herci. Uwe Boll měl kliku na velmi dobré obsazení a Jason Statham, i když hraje úplně stejně, jako vždycky, je zkrátka ultimátní badass. Se šavlí mu to jde a když nasadí svůj sveřepý výraz (zůstane mu až do závěrečných titulků), musí být každému jasné, že bitva mezi dobrem a zlem je už dávno rozhodnutá. Navíc jak už jsem zmínil, v bojových scénách se ohání více než dobře. Hlavními hvězdami jsou však Ray Liotta a Matthew Lillard. Ti dva se evidentně v zákulisí dohodli, že překonají rekord v přehrávání. Ještě nikdy jsem neviděl, aby si někdo tak strašně užíval svou postavu a přitom se tak evidentně vysmíval režisérovi. Matthew Lillard je pověstný tím, že vážnou roli by nezahrál, ani kdyby na tom závisel jeho život, ale afektovaně křičící Ray Liotta je zkrátka nezapomenutelný. Ron Perlman a John Rhys-Davies sice tolik prostoru nemají, ale i tak je na nich vidět, že se evidentně baví.

Ale zase abych nepřechválil. In the Name of the King je špatný film. Ne tak špatný jako režisérovy předchozí, ale i tak špatný. Pokud se na něj hodláte koukat bez přípravy, čeká vás utrpení srovnatelné s dvoutýdenním hladověním. Děj nebude dávat smysl, všichni hrdinové se budou chovat jako idioti, kulisy vám budou připomínat les, kam chodíte vždycky na podzim na houby a triky vás občas vrátí na konec osmdesátých let.

Jestliže však víte co od Uwe Bolla očekávat, budete nejspíš nadšení. Pan režisér potvrdil, že talent prostě nemá, ale podařilo se mu tentokrát obklopit se lidmi, kteří své profesi rozumí, nebo si dokáží natáčení patřičně užít. Díky tomu se dá na In the Name of the King koukat bez těžší újmy na zdraví a s pomocí velkého množství nekvalitního alkoholu si ho můžete dokonce královsky užít. A popravdě – i bez toho alkoholu bych se raději podíval znovu na tuhle koninu, která se nebere zas až tak úplně vážně, než třeba na seriózního ale dokonale mdlého Eragona.

p.s.: černoši v brnění vypadají opravdu divně