O Filipu Remundovi a především Vítu Klusákovi si můžete myslet leccos – a dost možná budete mít pravdu. Nelze jim však upřít inovativnost a zápal, s nimiž se pouštějí do stále nových kontroverzí. Cyklus Český žurnál, s nímž jsou úzce spojeni, je toho dokladem. Zřejmě nejvýraznějším z letošních příspěvků do tohoto soudku jsou Hranice práce, nedávno oceněné na jihlavském festivalu jako nejlepší český dokument letošního roku. A to především proto, že se bezesporu jedná o dílo, které překračuje standardy běžné výpovědi o světě kolem nás. Je to však nutně dobře?

Onu kauzu jste nejspíš zaregistrovali. Novinářka Saša Uhlová během první poloviny letošního roku vystřídala několik zaměstnání, jež patří mezi ty nejhůře placené v naší zemi. Prádelna v nemocnici, drůbežárna, pokladna v supermarketu, žiletkárna, třídírna odpadu – na těchto místech většina z nás skončit nechce, přesto se jedná o práci, kterou chtě nechtě někdo dělat musí. Od stolu si dokážeme představit, že ten někdo zřejmě nemá lehký a hezký život, což je smutné, ale víc se nás to netýká. Právě tento přístup byl očividně jedním z motivů Uhlové k tomuto nepochybně odvážnému a ocenění hodnému počinu.

Jestliže však na chvíli odhlédneme od emocí a podíváme se na Hranice práce jako na filmové dílo, zjišťujeme, že přehršel kvalit nemá. Monology Uhlové do značné míry (a logicky) korespondují s texty reportáží (které sice byly publikovány dřív než dokument, ovšem k jejich napsání došlo až později), a tak výsledný film slouží spíše jako audiovizuální doplnění celé kampaně než svébytný dokument. Zvuk je navíc často špatný, není dobře rozumět a ani obraz nenadchne. Je pochopitelné, že když je skoro polovina filmu natočená na skrytou kameru, kterou Uhlová na pracoviště propašovala v brýlích, nemůže se jednat o vizuální hody - většina záběrů je ovšem pouze ilustrativních a nové informace stejně nepřidává. Pro čtenáře obeznámené s reportážemi proto film nepřinese nic moc nového. Slouží spíše jako další kanál, kterým se mohou pracně vydobyté informace dostat mezi lidi.

Vyznění pro diváka bude záležet na tom, k jakému názoru se v této celospolečenské debatě kloníte. Režisérka Apolena Rychlíková natáčela s Uhlovou také u ní doma, kde novinářka nešetří s kritikou kapitalismu a předkládá myšlenky, které můžou pro leckoho být příliš levicově radikální. Není šokující, že po zkušenostech s nedoceněnými pracemi budou takové názory převládat - dokument je však v tomto ohledu velmi vyhraněný, až emočně vydírající. Jako sonda do odvrácené strany naší společnosti je toto dílo užitečné, zároveň bychom se před ním však měli mít trochu na pozoru.