Dokument Hranice Evropy se do kin dostal už začátkem dubna, především díky jeho hlavním myšlenkám však jde o dostatečně důležité dílo, abychom se mu věnovali aspoň se zpožděním. Jde o duchovní pokračování Hranic práce, které v roce 2017 pod hlavičkou cyklu Český žurnál mapovaly znepokojivé podmínky ve špatně placených a většinou společnosti přehlížených pracích.

Snímek si odnesl hned dvě ceny z jihlavského festivalu, následně se dočkal i ceny od kritiků a kritiček. Vybrané reportáže, jež průběžně vycházely na webu A2larm, následně vyšly i knižně, a dokonce byly zpracovány i do podoby divadelní hry. Na úspěšný projekt jeho autorky, tedy režisérka a scenáristka Apolena Rychlíková a protagonistka Saša Uhlová, vzápětí navázaly, tentokrát se zaměřením na podobně prekarizované pozice napříč evropskými zeměmi. Posloupnost mediálních výstupů je tentokrát trochu jiná, a tak se zkušenosti Uhlové dočkaly knižního zpracování s názvem Hrdinové kapitalistické práce v Evropě už loni. A nyní přišel film.

Oproti Hranicím práce narostla stopáž zhruba o půl hodiny a celkově v novince sledujeme tři několikatýdenní štace Uhlové na různých místech zdánlivě civilizované západní Evropy. Uhlová se tak postupně dostává na německou farmu, kde pracují zejména Poláci, dále do společnosti Slováků v dublinském hotelu, a nakonec si vyzkouší pozici pečovatelky o francouzské seniory. Na těchto příkladech se daří ilustrovat hlavní myšlenku filmu, tedy že spousta odvětví v západní Evropě funguje díky tvrdé práci podfinancovaných, vykořisťovaných a na černo pracujících lidí, nejčastěji ekonomických migrantů z východní Evropy.

Formálně se Rychlíková nepouští do nijak ambicióznějšího formátu než v případě Hranic práce. Velkou část stopáže tedy zabírají z pochopitelných důvodů vizuálně nekvalitní záběry pořízené skrytou kamerou v brýlích Uhlové, jež pořídila na místech, kam by filmový štáb vpuštěn rozhodně nebyl. Rozpixelovanost a neplynulost jde těmto záběrům tedy odpustit, ani v důstojnějších podmínkách nasnímané scény se však nesnaží upozorňovat na styl a pouze stroze zachycují české přípravy Uhlové na její jednotlivé výjezdy. Občas dojde i na Skype s manželem a většinu záběrů také doprovází komentář samotné Uhlové vycházející z deníků protagonistky. Potud tedy vše v zásadě stejné jako v Hranicích práce, snímek je tedy především audiovizuálním zpodobněním textových reportáží.

Působivý přesah snímku dodává zaznamenání posledních měsíců života Petra Uhla, hrdinčina otce. Uhlová sice výjezdy za prací v zahraničí podniká dobrovolně, lze se však vcítit do pozice těch, kteří západoevropské peníze potřebují pro uživení rodiny či vyřešení finančních problémů a zároveň musejí čelit leckdy i mnohaměsíčnímu odloučení od rodiny.

Výsledek však oproti Hranicím práce působí přece jen trochu nesouroději. Na vině je široký rozptyl načrtnutých témat, u nichž z podstaty projektu Uhlová s Rychlíkovou mohou pouze klouzat po povrchu. Někde si novinářka povšimne nedodržování či cíleného obcházení legislativy, jinde upozorňuje na nedostatečnou ochranu zaměstnanců před různými formami vykořisťování. Prostřednictvím stručného představení životních příběhů některých kolegů (a především kolegyň) ilustruje těžké podmínky, s nimiž se leckdo musí vypořádat. Jenže co si z toho nakonec odnést více než chápavý povzdech a pokrčení rameny?

Určitě je dobře, že se na podobné problémy ukazuje prstem; ideálně by se toto v Evropě 21. století opravdu dít nemělo. Co ale s tím? Není pochyb o tom, že německá, irská i francouzská legislativa či sociální systém mají spoustu problémů, tento film s nimi však těžko cokoli udělá. Angažovaná žurnalistika v podobě Hranic práce aspoň dokázala poukázat na konkrétní tuzemské trable, v nejhorší možné interpretaci novinky si však může někdo říct, že když se tyhle potíže nedaří vyřešit ani na západě, tak co bychom mohli chtít my…

Síla snímku tak tkví spíše v připomenutí toho, že ani když systém nenastavuje „správná“ pravidla, měli bychom se k sobě chovat lidsky a citlivě a nesnažit se obohacovat na zneužívání druhých. Zatímco první a druhá štace takto promlouvají především k zaměstnavatelům, organizujícím práci podřízených na farmě či v hotelu, výprava Uhlové za seniory je kvalitativně odlišná.

Přehrajte si trailer Zde novinářka pečuje o ty, kteří jsou na tom ještě hůře, a systém podobně ochotné dobrodince bezskrupulózně exploatuje. V této části se také dočkáme nejsilnějších osobních příběhů, dotvářejících kontrast mezi psychicky a fyzicky náročnými pozicemi. Díky tomu ani tolik nevadí, že navštívených míst je navzdory délce dokumentu méně nežli v kratším předchozím snímku. „Hranice Evropy jsou odrazem světa, ve kterém žijeme, i když před ním máme tendenci neustále zavírat oči,“ trefně popisuje sama Rychlíková v režijní explikaci důvod, proč se dílo navzdory jeho předvídatelnosti vyplatí vidět.