Prokletím plodných géniů je to, že jejich ne zcela vrcholná díla dlí ve stínu těch nejhvězdnějších. I o Hře se praví, že „to není Sedm“. Jistě, není to ani Klub rváčů. Hra se tváří mnohem obyčejněji, její přesah do existenciální roviny není rozhodně tak okatý ani tak chytlavý. Sofistikovanost Hry je nenápadná, zabalená do hávu naoko standardního temného thrilleru s překvapivou pointou. Schválně si zkuste pár takových DVDček seřadit před sebe a pak je po jednom vkládat do mechaniky. Fincherova Hra už tak nenápadná nebude.

Ten film zraje a s každým přibývajícím rokem nabývá dalších a dalších barev. Chytře napsaná zápletka se díky Fincherovu vedení noří do temné atmosféry, do deprese, která je neomyvatelná. Fincher znovu vyhledává neosvětlená zákoutí, obraz halí do filtrů a vytváří tím pocit neútulného místa, které je ošklivé i bez očividně škaredých atributů. Do režisérovy klasické příze z filtrů a nápadité hry se světlem vpouští zvlášť výraznou hudbu Howarda Shorea – je to právě neurotický Shoreův klavír, tolik vzdálený od Kraje Froda Pytlíka, jenž zintenzivňuje pocit ztráty sebe sama v neznámém prostoru, jenž ovládá někdo jiný.

Právě tady lze hledat Fincherovu typickou náchylnost ke společenské reflexi, zaobalené do tmavých tónů podmanivého hollywoodského thrilleru. Aristokratické jméno „Van Orton“, jeho vykreslení do podoby znuděného rozvedeného milionáře, jen dobarvují Hru jako další z neortodoxních příspěvků na téma „civilizační vyprázdněnost na přelomu 20. a 21. století“. Hra je v tomhle ohledu jakousi light verzí Klubu rváčů, zbavenou postmodernistických blbinek a naopak hluboce zabořenou do podvědomí hlavní postavy. Naší výhodou je, že zatímco Van Orton si paranoiu užívá na vlastní kůži/duši (probuzení na hřbitově v Mexiku nevyjímaje), my si ji můžeme vychutnat se vším všudy i v bezpečí domácího kina. Civilizační vyprázdněnost má zjevně i své kladné stránky.