Normálně bych se v recenzi srovnávání s jiným filmem snažil nechat až na závěr, nebo abych dokreslil nějakou konkrétní pointu. Jenže v případě thajské novinky Hladoví po úspěchu z produkce Netflixu je ta podobnost se sedm let starým hudebním dramatem Whiplash režiséra Damiena Chazellea tak zjevná, a ještě navíc tak výstižná, že se tomu zkrátka nevyhnu už v úvodu. Je to totiž nejlepší způsob, jak vám tuhle intenzivní kuchařskou žánrovku připodobnit, a zároveň díky tomu můžu hned zkraje naznačit, proč jeden film vypravěčsky fungoval takřka bezchybně, zatímco ten druhý se kvůli svým velkým ambicím začal už před koncem maličko rozpadat. Zatímco Whiplash totiž zvládlo vše podstatné říct během 107 minut, Hladoví po úspěchu k tomu potřebovali přepálených 137. A to je v tomhle případě ten hlavní kámen úrazu.

Snímek v anglickém jazyce zvaný Hunger (mnohem lepší než doslovný český překlad) vypráví o mladé kuchařce Au, kterou objeví zaměstnanec slavné restaurace Hunger (a tím ta mnohoznačnost nekončí) a dá jí možnost začít pracovat pro jednoho z nejuznávanějších šéfkuchařů v zemi. Tedy za předpokladu, že svůj talent prokáže i před ním. Začíná tak na první pohled tradiční story o vztahu mezi nekompromisním mentorem, jehož metody jsou pro obyčejného člověka mnohdy už za hranou, a nadějnou „žačkou“, která se bude muset rozhodnout, jestli a co všechno dokáže zkousnout, aby se stala výjimečnou. Film se pak ozvláštňuje nejen specifickou thajskou kuchyní plnou mořských plodů (ačkoliv zkraje se Au učí krájet a smažit proslulé maso Wagyu), ale taky tím, že lidé nechodí za šéfkuchařem Paulem, místo toho jezdí on a jeho tým za nimi.

Snímek se tak zdaleka neodehrává v jedné kuchyni potažmo restauraci, jako tomu bylo například u jednozáběrového Bodu varu, ale neustále střídá prostředí i jednotlivé přípravy pokrmů. Jednou jsme tak v rodině významného státníka, podruhé na bazénové party mladých zhýčkaných celebrit, a později se dokonce ocitáme i uprostřed džungle. Rozmanitost chutí i nápadů se tady zkrátka nezapře.

Vizuálně si pak tvůrci s filmem náramně vyhráli. Ať už jde o zpomalovačky s rozpálenou pánví, nebo samotné servírování, či pak detaily na tváře lidí – často společenské elity – která si ty kulinářské speciality náležitě vychutnává. Není to však jenom o tom jídlu. Snímek si naopak velmi dává záležet na tom, aby skrze jednotlivé prezentace ukázal zrcadlo společnosti jako takové. Je to jedna z těch výše zmíněných ambic, které jsou tady oproti Whiplash navíc, a nejsem si úplně jistý, jestli to filmu víc pomáhá, nebo naopak škodí. Údernosti nenápadného, a ve finále šokujícího Parazita totiž Hunger nedosahuje už jen proto, že zdejší konflikt je mnohem přímočařeji narýsovaný, a tudíž málokdy dokáže něčím překvapit.

Vedle toho, že se ve filmu stihne odehrát fakt celá řada příběhových zvratů, se pak navíc dostáváme i za mantinely pouhého „dokáže student naplnit očekávání svého učitele“, jelikož film zvládne eventuálně zcela přepsat dynamiku vztahu mezi mladou Au a šéfkuchařem Paulem, takže to je ve finále už pomalu thriller. A jsou to bohužel právě tyhle snahy, kvůli kterým snímek trpí na nevyvážené tempo i nevýraznou gradaci v samotném finále. Jinými slovy, zatímco vás výše zmíněné filmy dokázaly chytit a už nepustit, Hunger zhruba od půlky bojuje, aby vás udržel, a pakliže mu divák nepůjde trochu naproti, hrozí z toho určitý pocit zklamání či promarněného času.

Na druhou stranu je však třeba říct, že co se produkčních kvalit týče, nebo i jen samotného hereckého koncertu, co by za takové dala řada nejen tuzemských, ale i amerických filmů. Těžko říct, jestli se režisér Sitisiri Mongkolsiri dostane díky Netflixu k něčemu většímu, po tomhle snímku bych mu to ale vlastně celkem přál, protože talent prokázal nepochybně, a kdyby měl k ruce o něco sevřenější scénář, mohla by z toho klidně být událost level Parazit.

P. S. rozhodně doporučuji na Netflixu přepnout na originální znění s titulky, ten anglický dabing nedělá dobrotu.