Po vynikajícím pátém dílu jsem žil v naději, že šestý zářez z čarodějnické ságy překřtím z Harry Potter a Princ dvojí krve na Harry Potter a král David Yates. Jenže nic z toho. I když se na jazyk derou další varianty, z nichž nejpřesvědčivější bude nejspíš Harry Potter a hrozitánský hlas Vojty Kotka, problémy dlouho odkládaného bijáku se nacházejí někde jinde.

Nový Potter poskytne satisfakci všem čtenářům, kteří tvrdili, že šestý díl knižní série je pouhým prologem před závěrečnou kapitolou. Kouzelný svět už máme dokonale osahaný, známe jeho postavy, důkladně jsme si potykali s pánem Zla a viděli jsme, jak malá dítka, která mají zabránit v jeho návratu, vyrostla v docela schopné čáryfuky. Teď s nimi možná mlátí hormony, ale už to nejsou taková písklata, jež by Voldemort měl smést z povrchu jedním máchnutím hůlkou. V Bradavicích přituhuje a schyluje se k finále. Řeklo by se: „Hurá do něj!“ Jenže to by si paní J. K. Rowlingová nesměla vysnít sedmidílnou knižní ságu a studio Warner Bros. by nesmělo mít asi tak miliardu dobrých důvodů (převoditelnou na dolary) pro roztažení populární série na osm samostatných blockbusterů.

Achillovou patou šestého dílu je skutečnost, že všechno podstatné z něj se dá vměstnat přesně do jedné jediné věty. Poněvadž je vousatá, smutná a pro někoho možná stále ještě spoileroidní, nebudeme ji vyslovovat nahlas. Chce-li někdo namítnout, že onu zásadní událost provázejí i další zajímavá zjištění, ten si může onu jednu větu rozvést na trochu košatější souvětí. Ovšem nic víc. Šestý Potter je čekáním na Godota. Tak jako se neuráčil přijít Godot, nedorazil ani Voldemort. Seděl asi doma u krbu a šetřil síly do závěru. A protože pro děcka nebyl toho roku nachystán ani turnaj o Ohnivý pohár, nebo zakládání Fénixova řádu, dramatický potenciál filmu tím značně utrpěl.

Kdo hodnotil šestou knihu jako „překlenovací“ a vystlanou vatou, teď dostává novou munici. Film totiž přesně takové slabiny obnažuje. David Yates může žehrat na to, jak se mu podařilo v pětce sérii nakopnout, přimknout publikum natěsno k Harryho problémům a hlavně rozžhavit dramatická kamna celého vyprávění. Dlouhé úvodní minuty z Prince dvojí krve se mu daří budit zdání, že se budou přikládat další polínka - i když se nic extra důležitého vlastně neděje. I bez okrasných kudrlinek roztahuje nad Británií temný atmosférický deštník, neokázalý odér strachu a nejistoty, který se musí brzy zlomit v konečné řešení voldemortovské otázky. Jenže to – pro čtenáře zcela pochopitelně - nepřichází. Místo toho se chrlí várka nových epizodek, často možná zábavných a docela milých, ale pořád jen epizodek, díky kterým těch pár zlomových událostí nakyne znovu přes několik měsíců... a dvě hodiny dvacet.

Nic proti tomu, aby film táhly momenty ze školního mikrosvěta. Ale přeci jen nejde o tak poutavý obsah, aby mohl vylézt ze stínu blížících se „dnů zúčtování“. Když na sebe děcka poprvé sáhla, mohli jsme se trochu úsměšně uculovat, teď už stačí konstatování, že si Harry užije další polibek, Hermiona balí Rona a za Ronem pro změnu pálí stíhačka, co vydá za deset Smrtijedů dohromady. Nový profesor, roztržitý Horácio Křiklan, do toho odtajní pár svých vzpomínek a je hotovo.

Šestka se tak vrací o několik let nazpátek. Víc připomíná pouhou rozvleklou ilustraci pro potterovské fandy, jimž se nikdo neopováží vzít pohřeb obřího pavoučnatce nebo famfrpálovou etudu o brankářských schopnostech Rona Weasleyho. Všechny ty miniatury jsou z hlediska hlavního děje důležité jako Tom Bombadill v Pánovi prstenů – tedy vůbec. Princ dvojí krve díky tomu kyne a zbytňuje, odehrává nepodstatné detaily, zatímco důležití hráči stojí na místě. Draco Malfoy tak několik týdnů pouze postává na chodbách a významně hledí do prázdna (prakticky celou stopáž), zatímco Harry „jsem vyvolený“ Potter louská zhruba stejně dlouhou dobu jednu knížečku.

Převedeno do řeči recenzentské: Je prostě poznat, že do scenáristického kalamáře znovu smáčel své pero Steve Kloves (strhující Fénixův řád psal Michael Goldenberg), chlapík, jenž si ještě nikdy nedovolil pracovat s látkou poněkud odvážněji. Kdo ví, možná si to dovolit ani nemohl. Každopádně těch pět promarněných pokusů o „filmovější“ a rytmicky vyváženější adaptaci zamrzí.

Přitom v neznámém televizním rejžovi Davidu Yatesovi našla série ideálního lodivoda. Jeho vize je za všech okolností soudržná, atmosféricky sytá a i přes svou strohost výtvarně osobitá. Pokud jsem řekl, že „Draco Malfoy několik týdnů pouze postává na chodbách a významně u toho hledí do prázdna“, pak je i tahle činnost podána VELMI PŮSOBIVĚ, a to i poněkolikáté! Yates umí navíc naplno využít herecké matadory (Alan Rickman a Michael Gambon si vystačí i s malým prostorem, Jim Broadbent jako nový profesor Křiklan neselhává), dokáže vymáčknout maximum i z omladiny. Daniel Radcliffe pod jeho vedením přesvědčil už v pětce, ani s talentovanějším Rupertem Grintem nebyl problém. Nejmilejší překvapení Prince dvojí krve proto skýtá projev Emmy Watson, očištěný od afektované manýry i od diblíkoidního koulení očima, přitom dost přesvědčivý na to, aby odtáhnul pozornost od vzedmuvší se podprsenky.

Pro Yatese jsou herci největší atrakcí, jejich pohled zmůže víc než digitálně začerněná obloha a kouzelnické exhibice. Koneckonců, oproti minulému filmu oněch efektně popcornových momentů ještě ubylo, snad všechny se vešly už do trailerů. Yatesovi to ovšem není na překážku, spíš naopak, protože čím vypjatější psychologický moment mu scénář nabízí, tím víc z něj dokáže vytěžit. V Yatesovi bych se nebál hledat potenciálního Christophera Nolana potterovského univerza, protože z charakterů zvládá v palčivých chvílích vykřesat tolik, že se Mike Newell a Chris Columbus musí stydlivě krčit doma na záchodě. Bohužel režisér tentokrát pracuje s mnohem méně vyváženou látkou, na níž je nadále bolestivě vidět, že nebyla napsána pro plátno, respektive pro potřeby dvouhodinového bijáku.

S foremnějším scénářem za zády by se mohly definitivně dít velké věci. Naplno by se podařilo prodat ucelenou tvář posledních dvou potterovských filmů, šlo by ještě umocnit už tak výraznou dramatickou jiskru. Jednotlivé pasáže nemají pod Yatesovým vedením výraznější slabiny, onen jednolitý atmosférický příkrov se nevypaří ani když se nálada rozvolňuje a nastupují chvíle milostného nebo roztomile-komediálního oddechu (skvěle vypomáhá hudba Nicholase Hoopera). Pohříchu jen přes tyhle ne-až-tak-výrazné momenty se jde vstříc nabušenému závěru.

Po jeho skončení něco ucítíte. Snad smutek, snad příslib velkých událostí, které se přiřítí na podzim příštího roku a v létě 2011. Dost možná ale spíš vůni promarněné šance. Brumbálův přerod v Gandalfa a následné divočení (trikově náramně vypiplané!) totiž přesně definují, jak výtečný film mohli Yates a spol. přinést, když by je nelimitovaly vnější okolnosti. Celá poslední dvacetiminutovka splňuje parametry lahůdkově komplexního zážitku a je jedním z prozatímních vrcholů Potterovy pouti po celuloidu (snad jen časová klička z Vězně z Azkabanu a finále pětky se může rovnat). Můžeme litovat, že Yates nesměl udeřit hned teď a rovnou pádit za maximálním p(r)ožitkem. Snad odpálení případné popcornové bomby jenom odložil.

P.S.: Dabing se dá přežít... až na Vojtu Kotka. A protože stárnoucí snowboarďák namluvil jen takovou malou bezvýznamnou roličku, jakéhosi pana Pottera, hledejte titulky!

P.P.S.: Kde se dá podepsat petice za větší prostor pro Lenku Láskorádovou?