Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Happy End | 1967
csfd  imdb
US premiéra: nestanovena
CZ premiéra: nestanovena
režie: Oldřich Lipský
hrají: Vladimír Menšík, Jaroslava Obermaierová, Josef Abrhám

Happy End: V.I.M.


ikona
Rimsy
happy endmiloš macourekoldřich lipskývladimír menšík
Hravá komedie podrývá filmové médium tak, jak ho známe. A navíc je neskutečně vtipná! 

Šedesátky, to zdaleka nebyla jen československá nová vlna. I mimo slavný kulturní proud, hemžící se Formany, Němci, Chytilovými a dalšími mladými dravci, se totiž objevovaly film nejen zábavné, ale i vrcholně originální. Nedávno jsem se rozplýval nad hýřením nápadů v komiksově laděné komedii Kdo chce zabít Jessii? a u tvorby Miloše Macourka ještě zůstanu. Rok po Jessie totiž vyměnil Václava Vorlíčka za Oldřicha Lipského a zase z toho vzešel film, který i na světové poměry představuje svébytný unikát.

Happy End je totiž vyprávěný pozpátku, a to ještě důsledněji než třeba Nolanovo Memento či Noého Zvrácený. Nesestává totiž z lineárně vyprávěných scén, které jsou za sebe nalepeny v obráceném pořadí; rovnou nám celý příběh předkládá pozpátku. Ten je poměrně morbidní a sestává z řady tragických událostí – jež jsou však v této opačné posloupnosti vlastně šťastné a humorné. A tak zavražděná manželka může obživnout, její nevěře lze předejít a v masokombinátu poražený dobytek vyráží spokojeně na pastvu. Vladimír Menšík v až groteskní hlavní roli může odvyprávět svůj příběh, který začíná na popravišti. Od jeho smrti se dostáváme k tomu, jak se pod gilotinu a předtím do vězení dostal, tentokrát však s převrácenou chronologií; perspektiva se proměňuje a muž komentuje své nečekané zrození a následné životní kroky.

Takový koncept je samozřejmě náročný na ukoukání, proto je velmi dobře, že se tvůrčí duo zastavilo kousek za hodinovou stopáží. Zatímco vizuální souslednost divák chápe, sledování převrácených dialogů, v nichž je každá věta reakcí na to, co jsme ještě neslyšeli, klade nemalé nároky. O to větší obdiv si Macourek zaslouží za to, že s výjimkou trochu překotného konce filmu je vyprávěný příběh poměrně čitelný a zbytečně nespěchá. Zároveň však dokáže překvapit a vést pozornost na místa, kde bychom ji nečekali.

Samostatnou zmínku si pak zaslouží dialogy, jejichž komediální struktura je sice poměrně repetitivní, avšak stále zábavná: spoustu replik totiž můžeme číst oběma směry, a tak zatímco se ve směru pozpátku dozvíme, co se vlastně děje, klasická posloupnost pobaví slovními hříčkami, a navíc nejednou prozradí skryté úmysly postav. To je podpořeno voice-overem hlavní postavy, jež s nadhledem komentuje příběh v opačném pořadí, než jak ho musíme chápat. Což zní jako pořádný zmatek, ale není třeba se bát, vše je na plátně či televizi mnohem přehlednější než na papíře.

Především si však tato hra s narativními konvencemi dovoluje zpochybnit tradiční kauzalitu vyprávění a nutí nás nahlížet na obvyklé příběhové vzorce zcela novým pohledem. V tom ohledu je Happy End skutečně unikátní v celé historii kinematografie a vzhledem k době vzniku snad ani nejde opomenout možnost jakéhosi satirického čtení. V socialismu totiž bylo na denním pořádku, že se prohry vydávaly za úspěchy, konce za začátky a vůbec se dařilo ohýbat realitu do té doby neviděným způsobem. Na tento způsob přemýšlení Macourkův pohled jasně odkazuje, když předkládá zároveň dva zcela odlišné výklady skutečnosti – máme věřit tomu, co vidíme, nebo tomu, co slyšíme? Možná ani jednomu. A jakou roli v tom hraje film jako médium, tak snadno zneužitelné k propagandě a nastolení „toho správného“ výkladu?

Další možností je pak relativizace minulosti, kdy se leckdy chceme na svá minulá rozhodnutí dívat nějak jinak – ospravedlnit své chyby a dát jim smysl. Anebo to snad i možné je a výklad našeho životního příběhu je jen a jen na nás? Ať si ve výsledném díle naleznete libovolnou rovinu, divák ochotný přistoupit na hru filmařů bude odměněn minimálně skvělou zábavou. Vzhledem k unikátnosti takového počinu se těžko hledají i díla, jimiž by se výsledný dojem blížil. Ale nutno dodat, že se jedná se o mnohem radikálnější dílo, nežli je třeba stejnojmenná nedotažená satira Michaela Hanekeho z roku 2017. Mezi oběma filmy je půl století rozdíl, ale přestože sépiově laděný vizuál připomíná zašlé časy samotných počátků kinematografie, tuzemská hříčka působí svěže i dnes. Tak jí dejte šanci.

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (8)
© copyright 2000 - 2020.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace