Než se dostane bezesporu nejnenáviděnější film letošního roku konečně do kin, můžeme si na něj v předstihu posvítit. Nenávistné komentáře a aktuální hodnocení na úrovni Kameňáků totiž samozřejmě vůbec neodpovídají tomu, jaký film ve skutečnosti je. Přestože se o nijak tragické dílo nejedná, dokument si za mrzké divácké ohlasy může i částečně sám – je totiž natolik vyprázdněný, že k dosazování vlastních předsudků přímo vybízí.

Snímek I Am Greta měl premiéru na loňském benátském festivalu, od té doby absolvoval velmi omezené festivalové kolečko. Režisér Nathan Grossman toho za sebou moc nemá, podílel se hlavně na několika dokumentech ve švédské televizi. Od srpna 2018 sledoval počínání tehdy patnáctileté Grety Thunberg, zachytil tedy i samotný počátek jejích stávek proti klimatickým změnám. Od skromných začátků se propracovává až k účastem na konferencích a vrcholem je pak kontroverzní cesta přes Atlantický oceán upravenou jachtou a neméně výrazný výstup na newyorském klimatickém summitu v září roku 2019.

Grossman se hlásí k tradici cinéma-vérité, získané záběry tedy nijak nekomentuje, neupravuje, nechává je mluvit samy za sebe. Téměř 100 minut výsledného sestřihu je tak tvořeno jednak všeobecně známými mediálními výstupy, dále pohledy do zákulisí setkání se státníky (a Gretiným fanouškem Arnoldem Schwarzeneggerem) a samozřejmě také rodinným zázemím. Právě zde by se mohly nacházet zajímavé odpovědi jdoucí pod povrch toho, co v souvislosti s dívkou běžně vídáme a slýcháme. Jenže opak je pravdou – rodiče Grety vystupují jako normální, milí, typicky seversky uzavřenější lidé, na nichž je nejvýraznější trpělivost, s níž ke specifikům své dcery přistupují.

Ostatně, do vytváření psychologického profilu švédské školačky se postupem času pustila spousta internetových diskutujících. Kdekdo přepnul své vnitřní nastavení z ekonoma, hokejového trenéra či (v poslední době populárního) epidemiologa na psychologa a měl okamžitě jasno v tom, jak je Greta buď kýmsi manipulovaná, nebo rovnou psychicky vyšinutá.

Sama Greta se prezentuje jako člověk s poruchou autistického spektra – což je dost dobře možné. Zároveň se oproti spoustě lidí s Aspergerovým syndromem v řadě detailů odlišuje, což podporuje i různé alternativní diagnózy. Důležité jsou však pouze dvě věci: Zaprvé, veškerá amatérská diagnostika na základě mediálních výstupů je nesmyslná a nic neříkající, nemá tedy smysl se jí ani zabývat. A zadruhé – snaha zdiskreditovat Gretu jako samostatně uvažujícího člověka je jen odvracením pozornosti od něčeho mnohem důležitějšího; totiž zneklidňujících problémů, na něž zrovna ona neúnavně upozorňuje.

Grossman pomocí svých civilních záběrů vykresluje Gretu jako obyčejnou dívku, která občas poslouchá hudbu, tancuje, mazlí se se zvířaty a oproti svým vrstevníkům navíc trpí evidentním environmentálním žalem. V duchu pana doktora z Vesničky mé střediskové dává najevo přesvědčení, že když někdo za klima bojovat může, tak to vlastně dělat musí – a právě tato až obsedantní zarputilost je kvalitou, kterou se pyšní skutečně málokterý společensky angažovaný bojovník. Vidíme tak bezmoc obyčejného člověka, který se snaží změnit něco, co přesahuje jeho možnosti. Greta komentuje zdvořilostní chování politiků, kteří vědí, co mají říct, aby to hezky znělo, ale přitom toho moc nedělají. (Mimochodem, v úvodu slyšíme proklamace popíračů člověkem zaviněné klimatické změny, mezi nimiž vycvičené ucho pozná i našeho bývalého prezidenta.)

Od začátku do konce je nám předkládán obrázek Grety jako někoho, kdo prostě musel něco udělat. Někomu to může stačit, ale pro mě je to přece jen málo. Nakonec je dokument o Gretě Thunberg jakousi prázdnou skořápkou, v níž si každý může potvrdit své prvotní názory na mladou aktivistku. Pokud jste její počínání v posledních dvou letech alespoň z dálky sledovali, nejspíše jste si o ní určitý obrázek udělali – a ať je jakýkoli, tento dokument ho jen těžko změní. Neukazuje Gretu v úplně jiném světle, dívka se v domácím prostředí nechová jinak než ve světle reflektorů. Grossman skrze observační metodu nenašel nosné téma, nedokázal nic problematizovat. Zůstal jen oploštělý portrét mladé dívky, která dělá něco, čemu bezmezně věří – což naše povědomí o Gretě Thunberg bohužel nijak neobohacuje.