Opuštěná Pripjať, město vysídlené po černobylské tragédii, nás do agitačního dokumentu uvádí a také ho později uzavírá. Zpočátku trochu krkolomná paralela na konci začne dávat smysl, když představitelně ukazuje vztah člověka s přírodou. Společně s životním příběhem dokumentárního matadora Davida Attenborougha sledujeme, jak se za poslední dekády proměnila příroda i náš přístup k ní. A samozřejmě to není příliš optimistická pouť, přestože na rozdíl od jiných eschatologických konstrukcí nabízí nemalou dávku naděje.

Od svého zveřejnění na Netflixu přilákal tenhle dokument díky postavě Davida Attenborougha tolik pozornosti, že jste už určitě na základní reálie narazili. Čtyřiadevadesátiletý Sir David Attenborough patří od 50. let mezi průkopníky zkoumání přírody a za svou dlouhatánskou kariéru natočil stovky dokumentů především pro BBC a v poslední době i pro Netflix. Loňská Naše planeta zaujala fantastickými záběry, které opět dokázaly posunout laťku vizuální opojnosti, s nimiž mohou přírodovědné dokumenty přijít; navíc se jednalo o dalšího zástupce Attenboroughova trendu posledních zhruba patnácti let. Vedle objevování skrytých zákoutí přírodních krás se totiž v poslední fázi kariéry začal aktivněji zajímat i o klimatické změny.

Pesimistická vyhlídka ho natolik znepokojuje, že se s ní rozhodl naplno spojit své jméno. A to rozhodně není málo, neboť rozličnými řády ověnčený přírodovědec se postupem času proměnil ve svébytnou instituci. Aktuální dokument mapuje jeho cestovatelskou a televizní kariéru, jež je rámována právě postupným úbytkem divoké přírody, rostoucí světovou populací i množstvím oxidu uhličitého v atmosféře.

Nadějným vyhlídkám z poslední části předchází zhruba třičtvrtěhodina posmutnělého sledování toho, jak člověk systematicky ničí svůj životní prostor. Po kataklyzmatické pětiminutovce s výhledem do konce tohoto století, kdy má člověk chuť vlastnoručně lidstvo vyhubit, nastává snaživě burcující půlhodinka plná idealismu a regionálních kazuistik, ukazujících v malém měřítku potenciál pro zlepšení situace napříč světem. Attenboroughův výklad nakonec dospěje k tomu, že bychom se měli bát hlavně o člověka; příroda se o sebe postará. To je obrat, o němž se příliš často nemluví, přitom jsme to právě my, kdo ničí životní prostor pro sebe i budoucí generace.

Konzervativní politici a průmysloví mocnáři mají jistě problém poslouchat moderní ekologické aktivisty, ale moudrého starce Attenborougha neposlouchat nelze. Zkušený rétor si je vědom důležitosti svého poselství, které by se snadno mohlo zadrhnout ve spoustě odboček, detailů a vysvětlivek o provázanosti komplexních celoplanetárních jevů – proto Attenborough zase jednou využívá svého daru jednoduše shrnout to podstatné a apelovat všeobecně pochopitelným způsobem. Přestože je téma klimatické krize ožehavé a do značné míry polarizující, přínos tohoto filmu tkví v Attenboroughově schopnosti spojovat a nenásilně působit na všechny názorové skupiny.

Attenboroughova kariéra byla prý do značné míry umožněna právě mírným a předvídatelným podnebím, umožňujícím klidnější život a technologický rozkvět. Archivní záběry z cest Attenborougha se střídají s jeho mluvící hlavou ve studiu i atraktivních přírodních lokacích. Sám vypravěč přitom stojí v centru pozornosti jako nenapodobitelná reklama na stárnutí – dokazuje svou moudrost a integritu ega právě tím, že se aktivně snaží o lepší život pro budoucí generace, navzdory tomu, že v tom nemá vlastní zájmy. To dodává jeho poselství sílu a inspirativnost, stejně jako zvolená forma trpělivého vysvětlování jak od pohádkového dědečka. Bez něj by výsledek působil jako ohraný komprimát různých přírodopisných a aktivistických dokumentů, ale až těžkotonážní aura slavného popularizátora dodává jeho apelu serióznost.

Oproti vizuálně vytříbeným dílům Attenborougha z poslední doby nenabízí Život na naší planetě mnoho nových, opojných záběrů; dokonce ani informačně se nejedná o nic nečekané či zcela originálního. Rétoricky funkční zjednodušení lze považovat až za banalizaci, určitá kritika tímto směrem je tedy pochopitelná. Podstata díla však tkví především ve schopnosti prezentovat klimatické změny i lidem, kteří jsou vůči běžným komunikačním kanálům a faktickým zjištěním imunní – a v tomto ohledu se jedná o důležité a vydařené dílo.