První Gladiátor vyhrál pět Oscarů, utržil 465 milionů dolarů a proměnil Russella Crowea v zářivou hollywoodskou hvězdu. Dodnes se jedná o jeden z nejoblíbenějších filmů vůbec, řada scén je bez debat nesmrtelná a Ridley Scott tímhle ohromným úspěchem zacementoval svou pozici filmařské ikony. Určitě vás tedy nepřekvapí, že se chvíli po premiéře začal řešit druhý díl, jehož cesta k realizaci by vydala na hodně dlouhý článek.

Už jeden z prvních nástřelů děje počítal s tím, že by po Maximovi převzal pochodeň jeho naznačovaný syn Lucius. Nakonec se ale k tomuhle příběhu dokráčelo až po dlouhých 24 letech, během nichž nám Scott nadělil úchvatné Království nebeské, solidního Robina Hooda (i jemu hodně přidává prodloužená verze) nebo famózní Poslední souboj. Nezpochybnitelný král historických filmů by se do Kolosea vracet nemusel – už dávno nemá komu co dokazovat. Na rozdíl od Vetřelce a Blade Runnera se však rozhodl natočit pokračování své klasiky osobně, což přináší nevyhnutelná pro a proti.

Na jednu stranu nový Gladiátor obrovsky těží ze Scottových zkušeností a řemeslné zručnosti, jelikož tu prostě nehrozí ohavné triky, nepřehledné akční scény nebo mizerné obsazení. Na druhé straně je však mistrův rukopis natolik specifický, že pocit „tohle už tu přece jednou bylo“ s každou minut neúnosně sílí. Podobně jako u dvojky Terminátora se člověk dívá na pokračování, které je v mnoha směrech vlastně jen dražším remakem prvního dílu. Styčných ploch je opravdu hodně, na rozdíl Cameronova upgradeu ale nepřichází film, který by mohl hrdě stát po boku svého předchůdce – nebo ho dokonce zastínit.

Dvojka Gladiátora je totiž lehce rozhrkaná, často přehnaně nostalgická a jednoduše nemá onu poetickou duši. Citelně samozřejmě chybí i Russell Crowe, jehož se díky bohu nikdo nesnaží křísit (a že to některé zamítnuté scénáře zkoušely!), a když lehce předběhnu, ve finále se všechno zvrhne až moc líným směrem. Řada scén navíc působí osekaně, jako by se hloubka postav zkrátka obětovala svižnějšímu tempu, a… teď přestanu nadávat, nebojte se!

V nekonečném srovnávání s jedničkou, za které si film může do velké míry sám, druhý Gladiátor opravdu prohrává. Pokud bych se však na chvíli přenesl do světa, kde klasika z roku 2000 neexistuje, musel bych Scottově novému počinu zatleskat. Jen úvodní bitva je takovým kolosálním nářezem, že před ní blednou všechny komiksovky posledních dvou dekád, a zbytek filmu na tom není o moc hůř. Akční scény jsou drtivě působivé (a vážně jich není málo), herecký ansámbl vyloženě nemá slabé místo a po audiovizuální stránce se jedná o nepřetržitý útok na všechny smysly.

Jak už jsem zmínil výše, příběh o tom, jak se dospělý Lucius vrací do Říma a nakráčí v Maximových šlépějích přímo do Kolosea, by si zasloužil více dýchat a lépe rozehrát vedlejší linky. Sázka na přímočařejší vyprávění nicméně zajišťuje, že tu prostě není čas se nudit, a že po každém divokém dialogu s Denzelem ihned následuje masakr v aréně. Ridley si s krvelačnými opicemi, obrněným nosorožcem a hladovými žraloky plní jeden sen za druhým, a je vidět, že ho tentokrát nikdo neměl šanci zabrzdit. Historici tak zase jednou plakat, jelikož půlka věcí vypadá jako holý nesmysl (neříkejte mi, že existovaly lodě s invazními věžemi), z popcornového hlediska se tu však rodí jedna trefa za druhou.

Nový Gladiátor se tak v mých očích probojoval mezi ty povedenější „legacyquely“ z ranku Jurského světa, Blade Runnera 2049 nebo x-menovské Budoucí minulosti. Z hlediska kinozážitku moc pěkná práce, z hlediska navázání na klasiku to celé v lecčems skřípe… ale pořád je to nadprůměrná podívaná, kterých je na blockbusterovém poli čím dál tím méně. Až tedy budete odcházet s pocitem „jako dobrý, ale jednička byla lepší“, zkuste se ohlédnout za vším, co nám daly letošní drahé filmy. Dvojka Gladiátora mezi nimi nemá zase tolik konkurence, a kdo ví, kolik historických spektáklů na téhle úrovni ještě v Hollywoodu vznikne.