Na nový film od kaskadérského samožera jsem byl zvědavý. Jako jeden z těch hrdinů, co udělali tam na západě velkou díru do světa, prezentuje snahu posunout tuzemskou kinematografii více na západ. Jeho režisérská prvotina Kajínek, velmi volně postavená na patáliích nejslavnějšího českého vězně, zaujala jako přímočarý thriller, jakých u nás moc nevzniklo. Kde snímku scházela originalita, tam to doháněl jasnou žánrovou vyhraněností a bez větších odboček jel po sympaticky jasné cestě. Zdánlivě samozřejmé, že… ale mezi českými filmy to je spíše nezvyklý úkaz.

Přehrajte si trailer K čemu zdlouhavý úvod, který s recenzovaným filmem zdánlivě nesouvisí? Samotný Ghoul je na tom dost podobně – a vlastně neskýtá nic dalšího zásadně zajímavého, o čem by bylo nutné psát. Pokud jste viděl trailer, tak víte vlastně všechno a film nemá čím překvapit.

Příběh se točí okolo trojice amerických dokumentaristů, kteří si vyrazí na Ukrajinu natáčet film o slavných kanibalech. Za pomoci místních se domluví s jedním lidojedem a chytře si s ním dají sraz v jeho chalupě uprostřed lesů. Asi protože dělat s kanibalem rozhovor v místní knajpě je moc mainstream. Jak se ukáže, tak v chaloupce straší duch, a to ne ledajaký, nýbrž přímo duch skutečného popraveného kanibala Andreje Čikatila (tolik k té proklamované inspiraci skutečnými událostmi). A ten rozhodně nenechá šťavnaté Amíky pláchnout jen tak. Celé dění sledujeme skrze tradiční mechanismy found-footage hororů, s čímž je nevyhnutelně spjata i značná nelogičnost v chování postav a jejich touha mít to všechno utrpení pěkně natočené.

Jáklův výlet do okrajového žánru je jen řemeslně slušnou zakázkou.A v tom je hlavní problém - není tu absolutně nic, co bychom už dříve neviděli. Kdyby Ghoul přišel před tím, než nám Záhada Blair Witch ukázala nový rozměr filmového strachu, chrochtali bychom nadšením. Ale dnes už tenhle přístup, alespoň v předvídatelném podání Ghoula, nemá co nabídnout. Dění na plátně je každou chvíli přerušováno iritujícími lekačkami s extrémně přeřvanými zvuky, při nichž se člověk bojí hlavně o celistvost svých ušních bubínků. O napětí a strachu o postavy nemůže být (s výjimkou poslední části) řeč.

Smysl tohoto Jáklova projektu tak spočívá jen ve zmnožení malých zelených papírků. Ghoul se striktně drží žánrových pravidel a klišé a neposouvá je nikam dál. Jákl a přizvaní američtí producenti to ale mají určitě dobře spočítané, takže si na sebe Ghoul jistojistě vydělá. Ale přestože je pro tu naši malou českou kinematografii možná průkopnický, fandové dobrých filmů by se mu měli vyhnout. Shodou okolností se v kinech brzy objeví další ztvárnění Čikatilova případu pod názvem Dítě číslo 44 (s Tomem Hardym a Gary Oldmanem) a bude zajímavé sledovat, jak si odlišné přístupy ke stejnému tématu povedou. Dost pravděpodobně to ale bude výraznější zážitek, než muset Ghoula přetrpět na vlastní oči.