Slovenské národní povstání patří k nejvýznamnějším kapitolám slovenských dějin. Ozbrojený odpor proti nacistickému Německu a režimu Jozefa Tisa vypukl 29. srpna 1944 a jeho účastníci se pokusili zabránit německému ovládnutí Slovenska a připojit zemi na stranu Spojenců. Přestože povstalci po 59 dnech bojů vojensky prohráli, jejich úsilí zůstává důležitou součástí protinacistického odboje i snahy o obnovení Československa.

Jednou z hlavních osobností povstání byl generál Ján Golian, který velel povstalecké armádě a vydal rozkaz k zahájení ozbrojeného odporu. Po porážce se ukrýval v horách, v březnu 1945 však padl do německého zajetí. Nakonec skončil v koncentračním táboře Flossenbürg, kde byl popraven. Jeho příběh se rozhodl zpracovat režisér a scenárista Juraj Štepka. Historické drama Generál Golian má velké ambice, jenže ne vždy dokáže využít potenciál vlastní látky.

Film začíná v roce 1943, kdy vedle příprav povstání sledujeme také soukromý život Goliana a jeho manželky Jarmily. Manželé se dlouhodobě snaží o dítě, nakonec se v roce 1944 dočkají syna Ivana. Golian se mezitím stále výrazněji zapojuje do příprav ozbrojeného odporu, který se po vypuknutí povstání stává hlavní náplní jeho života.

Zhruba v první třetině snímku vyjde najevo, že dosavadní události představují retrospektivní vyprávění. Golian totiž vzpomíná na svou minulost v rámci rozhovoru s německým admirálem Wilhelmem Canarisem, s nímž sdílí celu v koncentračním táboře Flossenbürg. Tento rámec by mohl příběhu dodat zajímavý rozměr, jeho pozdější odhalení ale působí poněkud neobratně.

Podobných dramaturgických problémů se ve snímku najde mnohem víc. Scénář Štepky, Petera Rajčáka a Jana Gardnera se snaží obsáhnout vojenské operace, politické souvislosti i osobní osudy, jenže jednotlivé motivy nedokáže vždy propojit do funkčního celku. Vyprávění tak připomíná vzpomínání, při němž se hlavní příběh postupně ztrácí pod nánosem dalších historek. Při stopáži 133 minut celé dílo místy působí zbytečně rozvláčně.

Některé epizody navíc vyznívají přinejmenším diskutabilně. Platí to o sexuální trojce za doprovodu slepého houslisty i o začlenění Operace Valkýra, tedy pokusu o atentát na Hitlera. Tato historická epizoda působí spíše jako dokumentární rekonstrukce než přirozená součást hraného dramatu. Její vazba na Canarise sice dává smysl, samotné začlenění do příběhu ale zůstává poměrně povrchní.

Rozpačitě vyznívá také způsob, jakým film vykresluje samotné povstání. Soustředí se především na chvíle, kdy se situace povstalců zhoršuje a jejich úsilí se postupně hroutí. Výsledkem je dojem, jako by jejich porážka byla nevyhnutelná už od prvního dne. Historická realita přitom byla složitější. Během 59 dní bojů se situace na bojišti proměňovala a povstalci zaznamenali také dílčí úspěchy.

Samozřejmě nelze očekávat, že celovečerní dílo podrobně zachytí každý střet. Jednostranné zaměření na neúspěchy ale ochuzuje výsledný obraz událostí. Podobně problematicky působí i samotný portrét hlavního hrdiny. Canaris si opakovaně dobírá Golianovu důvěru v Rusko, kvůli čemuž generál v podání Ondřeje Hrašky místy působí spíše jako naivní člověk než jako výrazná osobnost odboje.

Pozitivním překvapením je naopak akční scéna v lese. Štepka v ní dokazuje, že si s válečnou akcí dokáže poradit poměrně slušně. Sekvence má dynamiku, přehlednost i potřebnou intenzitu a na chvíli připomene snímek, kterým chtěl Generál Golian původně být. Podobně přesvědčivých momentů je ovšem škoda, že nenabízí více.

Vedle válečných událostí se snímek pokouší rozvíjet také rodinné drama. Závěr naznačuje, že důležitou součástí příběhu má být rodina Golianových, vedlejší linka Jarmily v Moskvě ale zůstává spíše na okraji. Není tak úplně jasné, zda chtěli tvůrci natočit především portrét generála, válečný velkofilm, nebo širší rodinnou kroniku.

Ambice vytvořit velkolepý historický film jsou přitom patrné prakticky neustále. Ondřej Gregor Brzobohatý, představitel Heliodora Píky, ostatně na premiéře označil snímek za blockbuster. Jenže velkolepost nelze zaměňovat za množství historických událostí, dramatických proslovů a postav, které se na plátně objeví, aniž by dostaly dostatek prostoru.

Hollywoodské historické velkofilmy nestojí pouze na výpravě a rozsahu konfliktu, ale také na promyšlené dramaturgii a schopnosti vtáhnout diváka do osudů jednotlivých hrdinů. Generál Golian má k dispozici historickou látku, která by umožňovala vytvořit působivé válečné drama, jenže řadu motivů pouze načrtne a vzápětí se přesune k dalším. Dobová výprava, kostýmy, hudba Matúše Širokého a herecké výkony Rainera Wösse v roli Canarise či Milana Mikulčíka jako Rudolfa Viesta patří k přednostem, které výsledek alespoň částečně drží nad vodou.