Malá nezávislá sci-fi se Saoirse Ronan a především vyhledávaným Paulem Mescalem od režiséra chváleného dramatu Lion? Sem s tím, řekli byste si na první pohled. Jak ale víme z asi miliardy příkladů, první pohled občas klame.

Novinka Foe neboli Sok vypráví o pár desítek let vzdálené budoucnosti, kdy se Země potýká s následky klimatických změn, které mimo jiné způsobily, že velkou část půdy již nelze obdělávat. Z toho důvodu se zrak lidstva začal upínat ke hvězdám, konkrétně k nové vesmírné stanici, kam by se v budoucnu mohla většina přeživších obyvatel Země přesunout. Premisou příběhu pak je, že jedna z hlavních postav je vybrána, aby na vesmírnou stanici odcestovala dřív, zatímco ta druhá k sobě na Zemi dostane klona, protože… „se musí ochránit jejich manželství“.

Hned v úvodu tak film (a pravděpodobně i knižní předloha Iaina Reida) vytváří pseudoproblém, jenž má sloužit jako katalyzátor děje, přitom je to minimálně v mých očích naprosto nesmyslná premisa, kterou by šlo obejít/vysvětlit milionem různých způsobů. Zaprvé má cesta na vesmírnou stanici trvat jen dva roky – proč je tedy vůbec nutné dotyčného nahrazovat jeho klonem? Copak si nejde volat? Posílat video vzkazy? Proč vlastně nemůžou letět oba? Proč byl vybrána právě tato postava? Není lepší vybírat k této misi nezadané jedince? Člověka zkrátka napadne milion otázek jen k samotnému konceptu, snímek ale na žádnou z nich nikdy tak úplně neodpoví.

Nicméně budiž, stupidní premisa bokem, pořád z toho aspoň mohlo vylézt buď drásavé vztahové drama, sžíravá vize budoucnosti plné opuštěných „pozůstalých“ na Zemi, nebo třeba něco s hororovým twistem. Jenže ze Soka nevyleze nakonec vůbec nic. Jeden velký zvrat sice má, ale opět je to dost bizarní snaha o divácký mindfuck, který absolutně nefunguje a vůbec nic si z něj člověk nevezme. Ani to však není na snímku Gartha Davise (jenž málem točil třetího Trona, nakonec byl nahrazen) to nejhorší.

Ne, to nejhorší je čirá unylost toho filmu jako celku. Od prvních vteřin, kdy se Ronan sprchuje a brečí nad tím, jak se jí manžel odcizuje, přes noční příjezd cizince, který páru oznámí, co se bude dít, až po finální momenty, jež se z hlavy vytratí stejně rychle, jako do ní vstoupily – absolutně nic na Sokovi není výrazné, pamětihodné, poutavé, nebo alespoň mysl provokující. Je to jen změť na sebe nalepených scén, které vypráví nezajímavý příběh dvou lidí, kteří k sobě při všem tom okolním úpadku civilizace ztratili cestu. Zkoumání vztahové roviny tady tak pochopitelně hraje prim, bohužel jsme ale tohle všechno již někde viděli v daleko lepší, silnější formě.

Dialogy jsou prázdné, chování postav nedává moc smysl (dokonce ani zpětně po tom, co film vytáhne své trumfy na stůl) a žánr sci-fi tu je opravdu jen kvůli tomu zasazení, protože jinak je to jen rozpadající se barák uprostřed ničeho a dva – občas tři herci. I takový Z for Zachariah, který se tomu dost podobal, měl však nějaký ten spád a poskytl divákovi buď něco podnětného k zamyšlení, nebo jej alespoň dokázal chvílemi vizuálně upoutat. Sok nic takového nenabízí, a tak se na konci člověk jaksi nemůže zbavit pocitu, že těch posledních 110 minut života už mu nikdo nevrátí.

Nejsmutnější je, že ve vší té vyprázdněnosti se ztrácí i jinak solidní herecké výkony hlavní dvojice, byť tu o nějakou extra zhmotněnou chemii člověk úplně nezakopne. Zejména Ronan tu dokazuje, že ve své věkové kategorii pořád platí za jednu z nejtalentovanějších hereček současnosti. Ani ona, ani Mescal ale nedokáží spasit nedomyšlený koncept a především strnulou režii, kdy jsem měl dojem, že ani Davis neví, co vlastně točí. Uklizeno na Prime Video, nedoceněno během award season, a brzy zapomenuto v odpadlišti filmových dějin. A vše právem.