Ocitáme se na Zemi nedaleké budoucnosti, kde sluneční erupce zničily ozonovou vrstvu a učinily planetární povrch téměř neobyvatelný kvůli vysoké teplotě a radiaci. Důsledkem těchto klimatických změn jsou i nepředvídatelné bouře a tornáda, která sužují nepočetné zbytky přeživších. Není třeba dodávat, že v takto nehostinném prostoru není hlavním nebezpečím vyprahlá planeta, nýbrž lidé, kteří pro své přežití neváhají udělat cokoli a neštítí se ani toho nejhoršího.

To nám alespoň říká Tom Hanks v roli inženýra Finche Weinberga, který žije v dobře chráněné laboratoři v St. Louis. A my mu musíme věřit, jiné informace totiž nedostaneme – až na jeden flashback se ve filmu další lidé v podstatě nevyskytují, hrozbu morálně pokřiveného lidství, jaké známe z tradiční post-apo tvorby v čele s Šíleným Maxem, tedy nikdy naplno nepocítíme. Ostatně – stejně jako nic jiného.

Finch žije s roztomilým pejskem, který se roztomile handrkuje s roztomilým robotickým pejskem. Kvůli radiaci je však Finchovo zdraví značně podlomené, a tak se šikovný inženýr rozhodne zkonstruovat roztomilého humanoidního robota, aby se v případě Finchova skonu postaral o jeho roztomilého pejska. Málem bych zapomněl zmínit, že vousatý taťka Hanks je v souladu se svou dlouhodobě budovanou image extrémně dobrácký, a tedy roztomilý. Není té roztomilosti nakonec už přece jen trochu moc? Ano, je.

Kategorizovat tento snímek jako drama je téměř zločin, neboť dramatické prvky zcela záměrně chybějí. Každý animák se zvířátky obsahuje větší množství napětí a strachu o postavy nežli tahle vykastrovaná selanka, která poslouží leda jako zcela nenáročný rodinný film vhodný k unudění dospívajících diváků. Je téměř nepochopitelné, že film režíroval Miguel Sapochnik, který měl na starosti řadu epických epizod Hry o trůny a před deseti lety režíroval i příběhově průměrnou, ale přece jen docela zábavnou akční sci-fi Repo Men. Zapomeňte na možnou podobnost s filmy jako Cesta, Já, legenda či Světlo mého života – tohle má mnohem blíže k VALL-Imu, Rain Manovi a Číslo 5 žije; ovšem jen náladou, rozhodně ne kvalitou.

Jádro příběhu tvoří vcelku těžko pochopitelná cesta na západ – Finch se se svými dvěma robotickými a jedním psím kamarádem, jejichž roztomilost už nemá cenu zdůrazňovat, vydává ze St. Louis do San Francisca, aby unikli blížící se superbouři. Čerstvě zkonstruovanému androidovi, který nakonec přijme jméno Jeff a hláškuje prostřednictvím zrobotizovaného hlasu Caleba Landryho Jonese, se však nestihly nahrát všechny potřebné programy, a tak mu Finch během cestování obrněným karavanem dává lekce ze života. Eh, cože? Ano, je to technicky velmi nesmyslné řešení situace, vychtěně naroubované kvůli melodramatickému schématu.

Hanks nejen vypadá a chová se jako tatík, jeho postava se nepřiznaně i stává tatíkem pro pubertálně se chovajícího androida, jehož musí provést od prvních krůčků až po dovednosti nutné k přežití v nehostinném světě. Opakovaně přitom zmiňuje důvěru, a to jako na jednu stranu nezbytnou kvalitu pro udržení roviny lidství (i z hlediska vztahu mezi robotem a psem), zároveň však i nežádoucí kvůli obavám z všehoschopných lidí. Inkoherence a především povrchnost Finchových mouder dává při bližším pohledu na odiv, že se pohybujeme ve světě scenáristických floskulí, hezky znějících replik, jež však nemají žádný hlubší význam.

Na začátku i konci filmu má dost prostoru slavná píseň American Pie. Generační popěvek Dona McLeana o proměnách zámořské společnosti během 60. let nemá přímou vazbu na děj, zato se jedná o jeden z řady prvků, které podporují atmosféru – nabízí divákům něco známého (a oblíbeného), chytlavého, s emočním nábojem. Laciná hra na city pak pokračuje i ve většině rádoby vypjatých situací, jejichž vyústění je však předem zcela jasné.

Snímek se totiž za každou cenu drží optimistické nálady, prezentuje Finchovu dobromyslnou zarputilost tváří v tvář nepředstavitelně obtížné (a reálně vcelku beznadějné) situaci. Pracně obrušuje veškeré hrany dramatu a předkládá nekonfliktní dílo, představující nenáročnou a důsledně nevyzývající podívanou, která na diváka neklade žádné nároky. Cílem je vypnout mozek, užít si roztomilou elektronicky-zvířecí chamraď a dvě hodiny poslouchat medový hlas Toma Hankse. Je to tak krásné, že se to s vyššími diváckými nároky a očekáváními skoro nedá dokoukat.