Guillermo del Toro ve Faunově labyrintu nestaví most mezi světem dětství a dospělosti. On ten most ničí. V době, kdy se film odehrává, v poválečném frankistickém Španělsku, neexistuje prostor pro iluze. Čeho jsme svědky, když sledujeme Ofélii hledat naději v tajuplném kamenném labyrintu? Něčeho víc než pouhého eskapismu. Je to akt vnitřní obrany, poslední forma odporu dítěte proti totalitě dospělých. Vítejte do jedné z nejtemnějších spirál nultých let, která právem obdržela tři Oscary.

Del Toro je mistrem mnoha věcí, zejména však vizuálních metafor a Faunův labyrint je jimi nasycen tak, že by stačily na celou filmovou školu. Pale Man, slepé monstrum požírající děti, ztělesňuje jeden typ hrůzovlády, zatímco nelítostný kapitán Vidal představuje to samé zase z druhé strany reality. Samotný Faun je ambivalentní – ochranitel i soudce. Zrcadlení, které film nabízí, je tak konstantní a skoro vždy znepokojující. Nic zde není jen dobré, nebo zlé.

Kdybychom psali žebříček nejlepších antifašistických filmů, Faunův labyrint by byl vysoko. Vidal je ostatně ve své odosobněné brutalitě čistou esencí fašismu. Kromě jiného věří v pořádek, v pravidla, v kontrolu, v autoritu. Víc než v život. Sám odmítá fantazii, protože ji nedokáže ovládat. To, jak vykonává násilí, je systematické, jeho vnitřní prázdnota přitom absolutní. Činí to z něj báječně chladnokrevného záporáka, takového, jakým ve filmech přejete jenom to nejhorší. Přesto ale není od začátku pochyb o tom, kdo je z dvojice Ofélie/Vidal silnější postavou. A nesouvisí to vůbec s nějakou vnější mocí, ale čistě s tím, že hlavní hrdinka nikdy neuzavírá svoji mysl a její hodnoty drží i tváří v tvář nevýslovným hrůzám.

Del Toro každopádně nenutí diváka, aby si vybral, jestli je labyrint skutečný, nebo vymyšlený. Důležité je, co v něm Ofélie (a potažmo my diváci) najde. Katarzi zde nepřináší spása, ale moment, kdy hrdinka odmítne poslouchat a zvolí si smrt. V ten moment se stává paradoxně víc člověkem než ti, kteří přežili (dokonale vystiženo trailerovým zvoláním: „...in death, there can be life.“). Nevím jak vy, ale já v pohádce dost možná nic silnějšího nikdy neviděl. A ano, Faunův labyrint skutečně je pohádkou. Jen zkrátka velice dospělou a bolestivou.

Dospělý výkon pak koneckonců podala i dětská herečka Ivana Baquero, která ve své tichosti, upřímnosti i zranitelnosti zvládala přenášet neuvěřitelnou tíhu emocí. Samozřejmě pomohlo, jak byla její postava napsána, samotnému del Torovi se pak ten prototyp zdejší hrdinky zalíbil natolik, že velice podobný, byť v dospělé verzi, použil u svého budoucího oscarového fláku Tvář vody. Oba snímky pak pojí mnohem víc než izolované tiché hrdinky obklopené lhostejným světem, u obou taky mimochodem velkou roli sehrála hudba, která nepodtrhávala emoce, ona se jimi doslova stávala.

Konečně pak musím zmínit i kameru Guillerma Navarra, ostatně právě za tu snímek obdržel jednu ze svých tří oscarových sošek. V něčem to měl pochopitelně lehčí díky fantastické scénografii (a maskám i kostýmům...), ty neustále hry s kompozicí, světlem a především melancholickými barvami tady ale zkrátka unesou váš zrak a nepropustí ho až do konce. Ukažte mi z téhož roku vizuálně podmanivější film. Nemůžete.

Faunův labyrint je mnohem víc než fantasy pohádkou. Je oknem do historie nastavujícím zrcadlo i naší současnosti. Žánr zde není redukován na spektákl, ale naopak doslova stojí v jádru celé myšlenky, kdy se fantazie stává poslední baštou svobody. Jestli takové filmy nejsou ryzí VIM materiál, tak už nic.