Německo je mu Domovinou i vlastí. Ale Německo, v němž vyrůstal a které miloval, je minulostí. Nejen proto, že se z něj stala dvě. Ale proto, že se jeho země historicky provinila. Německo je jí Domovinou i otčinou. Prvním jmenovaným je spisovatel Thomas Mann, autor Smrti v Benátkách a Kouzelného vrchu. Druhou zmíněnou je jeho dcera Erika, která mu tlumočí a asistuje.

Jako přízrak humanističtějšího Německa se tu zjevuje étos Johanna Wolfganga Goetha, po němž je pojmenovaná cena, kterou Thomas Mann přebírá. 

Nacházíme se v roce 1949 a do Německa se po šestnáctiletém exilu vrací slovutný spisovatel, aby převzal výše zmíněnou prestižní literární cenu. Jenže Německa jsou nyní dvě a obě si ho přejí z propagandistických důvodů odměnit. Přestože na něj Američané tlačí, aby tu organizovanou Sověty odmítl, Mann si přichystal dvojí cestu a dvojí proslov na dvojí ceremonii. První zastávkou je Frankfurt, Goethovo rodiště, okupovaný americkými silami, a druhou Výmar, kde básník zemřel, který měli pod kontrolou Sověti. 

Američané, jejichž občanství a kalifornské pohostinnosti Mann požívá, z jeho cesty za oponu tedy nejsou nadšeni. Ve snímku o tom řeč nepadne, ale Thomas Mann i jeho bratr Heinrich v roce 1933 prchali přes Československo, které jim poskytlo ochranu a občanství. A jak na jedné tiskové konferenci Mann připomíná, kdyby zůstal ve vnitřní emigraci, jak mu jedna novinářka navrhovala, tak by v hitlerovském  Německu nepřežil. 

Právě prostřednictvím společenských událostí, banketů (včetně rozpačitých večírků s nacistickými ex), konferencí a ceremonií předkládá film pohled na dvě Německa a na literáta, který cítil hanbu za jistou válkychtivost a nacionalismus vlastenectví, které projevoval během první světové války, a jenž nyní věří tomu, že dokáže zemi sjednotit svým humanismem a vírou v evropskou kulturu. Ale na to už je pozdě. Jeho ideály jsou věcí minulosti. Goethův racionalismus a klasickou uměřenost, k nimž se Mann vztahuje, vystřídal „romantismus smrti, jíž byli Němci fascinovaní,“ a ten zanechal  Evropu v sutinách. 

Podobné sociální zasazení poskytuje Pawlikovskému příležitost prozkoumat situaci na obou stranách formující se železné opony. Pawlikovského opět zajímá rozdělení mezi Západem a Východem a možnosti přechodu této kulturní a politické hranice. Podobně jako postavy ve Studené válce, v níž bylo možno nalézt paralely s Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí bytí mimo jiné v tom, že se v obou příbězích postavy vracejí z emigrace pod tlakem stýskající si ženy, i v Domovině se překračuje demarkační linie. 

Domovina nese i další znaky Pawlikovského tvorby. Za kamerou opět stál Łukasz Żal, který snímal i jeho Idu a Studenou válku, podobně jako Zónu zájmu, s níž Domovina vede svým způsobem dialog, když odhaluje, kolik prominentních figur nacistického režimu zůstalo na výsluní i po válce. Żal snímá soustředěně, operuje v několika plánech a jeho obrazy nikdy nepůsobí uměle a načančaně. Pawlikovski opět volí černobílou spolu s akademickým formátem (přiléhavé i tím, že Mannova literární tvorba se vyznačuje vysokou akademičností a expertizou v mnoha oborech včetně klasické hudby). Snímek se však od většiny z Mannovy tvorby odlišuje délkou (stopáž nedosahuje ani devadesáti minut). O to soudržnější ale Domovina je. 

Domovina v něčem připomíná tvorbu italského neorealismu, nejen tím, že se zabývá válečnou a poválečnou tematikou, ale též způsobem produkce – natáčením na reálných lokacích. Pracuje s kontrasty a podobnostmi obou pólů. Východ se jeví zničenější a zkorumpovanější (a jedno náhlé povolání k morálnímu stanovisku v otázce politických vězňů ukazuje omezenost Mannova vlivu i jeho neochotu riskovat), oba jsou nicméně místy přísné kontroly, omezené svobody a manipulace velmocí. 

Mannovo krasořečnění tedy působí jako odtržené od reality roku 1949, kde jsou ideologické příkopy hlubší než společná zkušenost sdíleného lidství a humanity. To s narůstajícím vysílením pozoruje i jeho dcera Erika, která si uvědomuje, že její otec žije ve slonovinové věži. Zvlášť poté, co se stalo s jejím bratrem Klausem, rovněž spisovatelem. Sandra Hüller zde potvrzuje svou pozici možná nejlepší kontinentální herečky.

Mannův syn Klaus byl pochopitelně jako spisovatel v otcově stínu, i když se prosadil románem Mefisto o oportunistickém německém herci, jenž se raději smíří s nacistickým režimem, než aby ohrozil svou kariéru. Ten založil na manželovi své sestry Eriky (o jeho filmovou adaptaci se v roce 1981 postaral István Szabó). O jejich odlišném pohledu na člověka a společnost jasně vypovídá i to, že si depresemi stižený Klaus z Goethova velkého dramatu vybral pro svůj titul postavu ďábla, zatímco jeho otec ve svém románu Doktor Faustus poznáním posedlého titulního doktora. 

Přehrajte si trailer Pawlikovského pevná, a přitom nevtíravá, režie i na krátkém půdorysu 82 minut dokáže vyvolat dojem bezmoci intelektuála a navodit pocit tragiky plynoucí ze skutečnosti, že vznešené ideály minulosti jsou na německou otázku viny a imperiální lačnost po moci krátké. Domovina, film plný beznaděje, pojednává o nemožnosti jednotlivce, kterého provází pouze kulturní kapitál, cokoliv zásadního změnit tam, kde vládne ryzí síla. V tomto světě už není pero mocnější než meč.