Ve Francii se v poslední době roztrhl pytel s novými adaptacemi klasických domácích příběhů. Došlo na dva filmy o Třech mušketýrech i nového Hraběte Monte Crista, na řadě jsou také nové adaptace Bídníků či Fantomase. Nyní došlo i na Fantoma opery. Byla by ovšem chyba očekávat od snímku s Devou Cassel (dcerou Monicy Bellucci a Vincenta Cassela) v hlavní roli věrnou adaptaci původního díla Gastona Lerouxe. Snímek režiséra Alexandra Castagnettiho se totiž odehrává ve světě, v němž je Fantom opery stejně jako v naší realitě vnímán jako klasické literární dílo. Tato moderní reinterpretace na to jde po svém. Příběh se točí kolem snahy uvést v pařížské Opeře Orfea, údajně prokletou operu, kterou složil samotný Fantom opery. Hlavní hrdinka Anastazia se během příprav zamiluje do tajemného pianisty, zatímco se kolem ní začínají odehrávat události až příliš nápadně připomínající Lerouxovo dílo.

Fantom opery se již dočkal zhruba tuctu filmových adaptací. K těm nejznámějším pravděpodobně patří verze z roku 2004 od Joela Schumachera s Gerardem Butlerem v titulní roli. Právě s ohledem na její existenci je možná dobře, že se nové zpracování vydává trochu jinou cestou. Některé strukturální podobnosti s předlohou sice zůstávají zachovány, nejnovější Fantom opery ovšem není tak snadno předvídatelný, jak by se mohlo zdát. Alespoň ne ve všech ohledech. Některá zásadní odhalení nakonec působí poměrně předvídatelně, postupně se navíc začínají rýsovat motivy, jako je posedlost zdrojovým materiálem.

Režisér Castagnetti se podle vlastních slov řadí mezi fanoušky Lerouxova díla už od dospívání. Jednou z nejvýraznějších změn je skutečnost, že se nové zpracování namísto operního zpěvu soustředí na tanec, konkrétně na balet. Fantom opery tak snadno evokuje třeba Černou labuť, především proto, že obě díla k sobě mají tematicky blíže, než by se mohlo zdát. Spojují je umělecké ambice, snaha prosadit se v náročném prostředí, soupeření i komplikované vztahy. Černá labuť nicméně soustředí téměř veškerou pozornost na vnitřní svět hlavní hrdinky. Divák tak společně s Ninou v podání Natalie Portman postupně ztrácí jistotu, co je skutečné a co vzniká v její mysli. Její posedlost uměleckou dokonalostí se stává destruktivní silou, což z ní mimo jiné činí nespolehlivou vypravěčku. Fantom opery naproti tomu otevřeně pracuje s fantastickou rovinou. Anastazia je tak nespolehlivou spíše pro lidi ve svém okolí než pro samotného diváka.

V centru Castagnettiho pojetí stojí poměrně temná romance a nadpřirozené tajemství. Ocenit lze především snahu, aby příběh nebyl tak průhledný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jednotlivé dílky do sebe nicméně nakonec zapadnou poměrně snadno, a tak není obtížné dovtípit se, co zásadního se ještě odehraje. Paralely jsou ostatně patrné nejen ve vztahu ke klasickému Fantomovi opery či Orfeovi, ale také v souvislosti s minulostí hlavní hrdinky, která ji po nástupu do pařížské Opery zdánlivě začíná dohánět. Nechybějí ani satirické rýpance, zejména ve chvílích, kdy se předprodej vstupenek na novou operu začne výrazně hýbat teprve poté, co během příprav dojde k záhadným událostem. Nový Fantom opery tím naznačuje, že divákům dnes možná nestačí samotné klasické umění a že k jeho prodeji je potřeba připojit bizarní kauzy či tragické události.

Deva Cassel naštěstí evokuje spíše svou matku než otce. Zároveň dokazuje, že ji podobně jako Monicu Bellucci není nutné vnímat pouze jako hezkou tvářičku, ale také jako herečku schopnou přesvědčivě zprostředkovat emoce. Její Anastazia si v zavedeném baletním souboru připadá jako páté kolo u vozu, přesto neskrývá své vysoké ambice. Film ji zároveň dokáže přesvědčivě vykreslit jako dobrosrdečnou dívku, která se k diskutabilním krokům uchyluje teprve ve chvíli, kdy jí skutečně jde o život. Vývoj událostí ji postupně dohání až na hranici sil, mnohem zajímavější je ovšem sledovat Anastazii na zdánlivém psychologickém dně než ve chvílích, kdy má vyprávění především zdůrazňovat nadpřirozenou lásku. Ta sice má být ústředním bodem celé romance, nikdy však nepůsobí zcela přirozeně ani procítěně.

Nemusí přitom jít nutně o chybu Juliena de Saint-Jeana, který tu očividně plní především úlohu ideálního hezounka. Problém tkví spíše ve scénáři Castagnettiho a Camilly Fontaine. Ti si sice zřejmě uvědomují, že by romance měla stát v centru vyprávění, nádech zakázané lásky ani narativní nejistota však nikdy nepůsobí dostatečně přesvědčivě.

Samotného baletního a operního umění vlastně není tolik, když na něj ovšem dojde, výsledné scény skutečně působí jako součást operního díla, které naplno využívá moderních možností. Nový Fantom opery je nicméně spíše takovým vývarem, v němž se mísí prvky temné fantasy, hororu, psychologického dramatu, lehké kriminálky a nakonec svým způsobem i tragédie. Těžko říct, zda se všechny tyto polohy daří dostatečně vyvážit. Zároveň je patrná snaha aktualizovat původní příběh a ještě více zdůraznit tragičnost titulního Fantoma opery. Možná až příliš, protože tím postava částečně přichází o svou zajímavou morální nejednoznačnost..

Nový Fantom opery je přinejmenším zajímavým filmem, zejména pokud jej porovnáváme s klasickou předlohou. Jen těžko se ovšem ubránit otázce, zda by po vzoru zmiňovaných Tří mušketýrů či Hraběte Monte Crista nebylo vhodnější nabídnout novou, přímočařejší adaptaci původního příběhu. Nosných důvodů pro tak výraznou reinterpretaci totiž nakonec není dostatek.