Film by měl bavit. Na tom se asi shodneme všichni, jenže ono to neplatí za všech okolností. Film totiž taky může poučit, vyvolat diskusi, umělecky či intelektuálně obohatit, být nekomfortní a provokovat. Samozřejmě platí, že když při tom všem dovede být i zábavný, ničemu to nevadí, ale zkrátka není od věci uvědomit si, že některé snímky a jejich tvůrci mají trošku jiné ambice než „jen“ bavit a že Emilia Pérez je jedním z nich. 

Pokud posledních pár týdnů sledujete dění v souvislosti s Oscary a dalšími cenami i s Emilii Pérez samotnou, můžete mít pocit, že se k tomu všemu potřebuje vyjádřit každý. A že názorů je v tomhle případě skoro stejně jako těch, kdo je vykřikují do světa. A v neposlední řadě že z jedné strany můžeme slyšet nadšení, z druhé pohoršení a někde mezi tím vším maglajs, z něhož si člověk jen těžko ujasní, jestli a proč by měl Emilii Pérez vidět. Upřímně – já vám s tím asi moc nepomůžu a to moje hodnocení pod recenzí rozhodně neberte jako typické doporučení. Důležitou věc vám však napíšu hned teď – tenhle film provokuje a provokovat chce. A záleží na vás, jak moc se provokovat necháte a jak moc budete s tvůrci tuhle hru na provokaci chtít hrát. 

Emilia Pérez: FOTOGALERIE

Právnička Rita žije v Mexiku a už dávno ztratila iluze o své práci. Ráda by dělala svět lepším, ale už se smířila s faktem, že na to nestačí. I proto ji dost překvapí, když ji unesou pohůnci narkobarona jménem Manitas, jenž má neobvyklou žádost. Chce, aby mu Rita pomohla splnit jeho celoživotní přání stát se ženou a zmizet ze světa. Dokonce i jeho nejbližší si musí myslet, že zemřel. Nakonec se to povede a po několika letech se na scéně objevuje Emilia. Chytrá a okouzlující dáma pokoušející se změnit svět k lepšímu a jen Rita ví, kým je ve skutečnosti. A rozhodne se jí pomoci znovu. Emilia by totiž ráda napravila to, čeho se kdysi ve své staré kariéře dopustila, a zároveň opět byla se svou rodinou. I když málokdo věří, že to nemůže dopadnout dobře… 

Takhle napsané to může působit jako zápletka pro solidní drama třeba i oscarových parametrů, jenže asi tušíte, že u Emilie Pérez to není až tak jednoduché. Dvaasedmdesátiletý Jacques Audiard totiž svou novinku pojal jako dvouhodinovou hravou podívanou, u které si divák nemůže být ničím jistý. Ať už je řeč o formě, žánru, hlavní myšlence i o tom, jak moc onu myšlenku myslí Audiard vážně a jak moc s ní jen provokuje diváky. 

Emilia Pérez se nebojí přeskakovat z melodramatu do regulérní skoro až béčkové gangsterky, proložit to vypjatými scénami jak z telenovely a zakončit muzikálovým výstupem. Ideálně takovým, který působí poněkud neotesaně, nepatřičně a snad i vyloženě nepovedeně. Jen aby o chvíli později na plátno naběhla Zoe Saldana a vystřihla parádní a naprosto profesionální herecko-pěvecký výkon ve skvělé choreografii, v němž se vyzpívá ze svých nejniternějších emocí a dovede diváka dojmout. Až se nabízí otázka, jestli Audiard svou režii zvládá, když mu to občas očividně ujede, nebo jak moc je tohle „ujetí“ jeho režisérským záměrem. 

Nejde tu však pochopitelně jen o muzikálové výstupy, ale víceméně i o všechno ostatní. Emilia Pérez se nebojí působit směšně v telenovelové pasáži, jen aby o chvíli později fungovala jako drtivé drama. Zvládá se tvářit jako až problematicky optimistický pohled na soužití s drogovými gangy, jenže o chvíli nato se promění v temný thriller, kde ta „jediná čistá hrdinka“ přestoupí nekompromisně na tu nejtemnější stranu síly. Audiard jednu chvíli pojímá svůj snímek jako béčkový brak, aby během jediné scény přeřadil a zajel do artových vod. A počítám, že moc dobře ví, že spousta diváků s ním tuhle postmoderní hru nebude chtít hrát a jeho hravou, provokativní a nepředvídatelnou vizi jednoduše nepřijme. 

Rozumím tomu. A popravdě nevím, kolik svých známých bych s klidným srdcem na Emilii Pérez dokázal poslat. Jde o nekompromisní autorskou vizi příčící se všem škatulkám a provokující nejen svou žánrovou nezařaditelností, ale jak je podle reakcí zřejmé, tak i možná svým sdělením. Ovšem sdělením, které mně osobně přišlo problematické jen kvůli tomu, že jde opět o Audiardovu hru s divákem a jeho snahou provokovat. Samozřejmě mu nevidím do hlavy a možnost, že jde o čistě transfobní a nezvládnutou podívanou, nemůžu vyloučit. Zároveň si však myslím – nebo možná spíš myslet chci – že Audiard si do jisté míry dělá z celého filmového světa, kritiků, diváků, kinařů a novinářů – ohromnou legraci a ten mediální humbuk kolem Emilie Pérez, pohoršené reakce trans komunity, Mexičanů, fanoušků muzikálů i milovníků artu nenávidějících béčkové zabarvení snímku – jsou přesně to, co jako tvůrce chtěl vytvořit. Film, o němž se mluví. O vše, co dělá, co říká, jak to říká a jestli „to“ vůbec říká. 

MZ Live #241 o Brutalistovi, Na plech a Emilii Pérez

Bude se vám líbit? Bude se vám líbit, jak Audiard vypráví? A nebo o čem? A nebo to, co chce svým vyprávěním sdělit? Nevím. Ale být byste u toho určitě měli, protože film schopný vyprovokovat takhle krásně rozdílné reakce, které jsou však troufám si říct pochopitelné, ať už půjdete s Losnou, nebo Mažňákem, si tu pozornost zaslouží. Takhle nekompromisně odvážných snímků předstupující před diváky s jistotou, že se nemohou zavděčit všem (a tak se o to ani nepokoušejí), moc nevídáme. Už jen pro ten pocit být součástí Audiardovy hry s žánry, motivy, nápady, myšlenkami i různorodými reakcemi stojí Emilia Pérez za pozornost.