Za tu dobu, co Tony Gilroy trůní na režijní stoličce (a modří vědí, že ta doba je opravdu krátká), stihl se vyprofilovat jako formálně přesný vypravěč, kterého hlodají nekonečně vysoké hry patriotů a související špinavé praktiky. Zatímco minule proháněl právnické eso v kůži George Clooneyho městem i polem, aby si došlápl na špínu valící se z odpadu nadnárodní korporace (nebo aby si ona došlápla na něj?), dnes povolává do zbraně „internacionálního“ Owena a polozapomenutou Julli Roberts – jako pár, který Zbožňuje trable, má nakoukané Dannyho parťáky a v mnoha ohledech se snaží být tak super jako Pan a paní Smithovi.

Gilroy nabízí divákovi formálně učesanou a elegantní hru velkých hráčů. Je to hra, kde nikdo nemůže věřit nikomu, každý šije podraz na každého a aby toho nebylo málo, motá se do toho láska jako element, který všechny přesně naplánované kroky obrací naruby. Gilroy tentokrát nevystupuje jako umělec s vážnou tváří, která pasovala přesně tak akorát ke Clooneyho podlitým očím, pětidennímu strništi a zmačkanému saku. Dvojí hra je odlehčená tím způsobem, o který se kdysi snažil Steven Soderbergh ve své nejlepší éře (ta éra než začal být příliš alternativní i sám pro sebe). Odlehčená humorem, příjemným jiskřením mezi hlavními hrdiny a celkovou hravostí, se kterou se k látce přistupuje (jako by to opravdu byla jenom zábavná hra – dokonce tu nikdo neumře!). Dvojí hra je i terminus pro multižánrovou pochutinu – drama z prostředí průmyslové špionáže na straně jedné a obyčejný vztahový propletenec s vůní utajených agentur na straně druhé.

Obě fungují a žijí vlastním životem, takže paradoxně žádná Duplicita na obzoru – kdo přišel za trochou toho podrazáckého řemesla, kde se mísí napětí s přesně odkrokovanými postupy a trochou milostného žvanění, je na správném místě. Jako bonus dostane překvapivě dobře fungující herecké duo, které zná svoje role, protože už je hrálo několikrát a téměř vždycky dobře. Na Owenově charismatu visí film stejně jako na schopnosti Julie Roberts zdatně ho pálkovat za autovou čáru. Je to přesně ten případ, kdy se sešli typově dobří herci a odvádějí svůj známý standard, který už po tolika letech nemůže zklamat (a tuplem ne pod vedením Gilroye). Po téhle stránce bez chyby a naprosto v pořádku.

Největším úskalím Gilroyova filmu je tentokrát scénář. A to tak výrazně, že řemeslnou snahu ve všech ostatních ohledech spolehlivě ubíjí. Dvojí hra, sama o sobě komplikovaná dějem a množstvím vyřčených jmen, nepatří k filmům nejjednodušším a vyžaduje obrovskou dávku pozornosti. Aby toho ovšem nebylo málo, míchá scénář kartami v obrovských časových skocích, které jsou typicky orazítkovány „před 2 lety“, „za 3 dny“ a tak podobně a povyšují celou tuhle zapletenou taškařici na úplně novou úroveň. Úroveň, která už přestává být opravdu zábavná, protože vyžaduje pozornost v mnohem větší míře, než v jaké film vrací sladkou odměnu. Jinak řečeno – je stále víc a víc unavující vydržet sledovat tok událostí a chytat všechny podrobnosti, přestože konec je bezpochyby zajímavý a přestože jednotlivé okamžiky mají svoje kouzlo a nikdy se z nich nevytratí ta hravá roztomilost, charakteristická pro celý film.

Najednou je toho ale příliš; A přestože na úplném konci je v globálu přesně jasné, co se stalo, komu se to stalo a proč se to stalo, v detailech to není jasné téměř vůbec a vyžaduje to ještě určitě minimálně jedno zhlédnutí (nebo inteligentní software na střihání videa). Což je trochu problém – Dvojí hra nenabízí při druhém absolvování žádnou přidanou hodnotu (viz to nesnesitelné napětí u Claytona), která by film posouvala dál a jen skuteční Gilroyovi skalní fanoušci by mohli mít chuť si všechny „slepá místa na mapě“ doplnit – přestože ta látka není zase tak úplně silná. Velká škoda, protože Gilroy bezpochyby dokáže věci dotahovat do konce a má dispozice ve všech hlavních řemeslných ohledech.

Dalším příkladným a zdaleka ne posledním může být asistence u výběru a kompozice hudebního podkresu Jamesi Newtonu Howardovi. Šesti slovy: Šlapající funkové rytmy s výraznou basou. Jedním slovem: Paráda. A to taková paráda, že soundtrack určitě bude stát za koupi. Právě hudba dokonalým způsobem dokresluje Gilroyovo zdatné bilancování na hranici špionážní serióznosti a lupičské seance ve stylu velké Dannyho jedenáctky. Což není špatná vizitka pro film, který má tak zaměnitelný plakát a v letním blockbusterovém pekle se ztratí snáze než kostka cukru v čerstvé ranní kávě. No schválně, jestli si na něj za týden ještě někdo vzpomene.

P.S. Úvodní titulky aka „Podnikatelská řezanice Neo vs. Mr. Smith„ jsou naprosto geniální a Gilroy by za ně zasloužil metál.