Několikrát za rok se objeví super trailer na film, který následně dopadne velmi průměrně, anebo rovnou tragicky. Hollywood už nás takhle dokázal obelhat nesčetněkrát, takže je řada lidí v tomhle směru dost obezřetná. Nová adaptace Dungeons & Dragons v upoutávce vytasila spoustu humoru a našlapanou hitovku od Led Zeppelin, leckdo se proto bál, že se bude znovu opakovat nemilá historie. Jenže víte co? Zázraky se ještě dějí. A tohle je jeden z nich!

Hned zkraje bych asi měl vytasit tradiční přiznání, že jsem Dungeons & Dragons nikdy nehrál. Fantasy sice v posledních týdnech hltám od rána do večera, protože dorazila nová série Legendy jménem Vox Machina a objevil jsem audiokomentáře Pána prstenů na Spotify (balzám na duši!), při návštěvě kina jsem však mnohdy byl směšně ztracený. V Dungeons & Dragons je očividně milion odkazů na svět, který většina diváků nikdy nenavštívila, a některé vysvětlovačky a záběry se vyloženě hemží pomrknutími, jež ocení pouze hardcore fanoušci. Extrémně dobrou zprávou nicméně je, že tyhle věci reálně hrají druhé, ne-li třetí housle.

John Francis Daley a Jonathan Goldstein totiž dobře pochopili, že v první řadě točí fantasy komedii pro „náhodné kolemjdoucí“, a postavili svůj film na dobře promyšleném scénáři a sympatických postavách. Často se říká, že je 80 % úspěchu casting, a Dungeons & Dragons v tomhle směru kazí jen blábolící Hugh Grant, jehož by mohl z fleku nahradit Christoph Waltz (nebo někdo úplně jiný). Zbytek ansámblu je vybrán na jedničku a třeba „sourozenecké“ napárování Chrise Pinea s Michelle Rodriguez je vyloženě parádní trefou, která filmu dává nebývale pevné základy.

Že jsem maličko přeskočil zápletku? Inu, ona není zas tak důležitá, respektive se ji máte dozvědět až v kině. Trailerové zkazky o bandě zlodějíčků, kteří vypustili pradávné zlo a teď to celé musí napravit, nejsou úplně mimo… ale také nejsou zcela přesné. Dungeons & Dragons má v rukávu hned několik příběhových trumfů, a i když se v upoutávkách propálila velká část filmu, spousta dějových zákrut vás příjemně překvapí až v kině.

Což mě obloukem vrací ke zmíněnému promyšlenému scénáři. Jasně, fan servicu někdy mohlo být o trochu méně, všechno důležité je však plně srozumitelné a nadmíru potěší, že některé scény fungují ve vícero rovinách. Hlavně čistě komediální odbočky, v nichž se při zpětném ohlédnutí ukrývají stěžejní momenty pro vývoj postav, jsou jasným důkazem péče i milovanou látku. Že by mělo jít o naprostý standard? No… mělo. Moderní odlehčené popcornovky ale na tyhle „detaily“ často kašlou, takže je paradoxně osvěžující vidět, že se tu nenarvalo 150 milionů do rychlokvašky, která se patlala za běhu.

Na každé vteřině filmu je naopak citelné, že se Daley a Goldstein snažili vykouzlit to nejlepší, co uměli. Jejich limity jsou mnohdy dost očividné – ať už v pár slabších scénách, jež Dungeons & Dragons brzdí hlavně v první polovině (ano, Grant…), nebo v trikovém podání, které je sice náramně velkolepé, ale nemůže se rovnat s nejvypiplanějšími „digi-áčky“ za 200+ milionů. Většinu podobných výtek však drtí obrovské nadšení pro věc (praktické triky jak z osmdesátek jsou vynikající!), a jakmile se dosmějete u famózního chození po hřbitově, rozjede se film k nabité druhé půlce, která si je jistá v kramflecích úplně ve všem.

Dungeons & Dragons v ní opravdu skvěle balancuje fantasy, komedii, heist i klasický příběh o outsiderech, kterým člověk ohromně fandí, aniž by se sklouzlo do přepálené parodie, umaštěné trapnosti nebo dalších směrů, jež si tak oblíbily blockbusterové komedie posledních let. Daley a Goldstein jednoduše věří tónu i postavám, jež vhánějí do jedné hezky vymyšlené a přehledně natočené akce za druhou, a výsledek je tak čím dál tím povedenější.

Nějaký milník z toho samozřejmě není, o ten se tu ale nikdy nehrálo. Stačí, že z Dungeons & Dragons vylezla poctivá a jasně nadprůměrná fantasy komedie, jíž bych v popcornovém světě postavil někam mezi Strážce Galaxie, Mumii a Hvězdný prach. Krátce po první projekci u mě totiž film začal stoupat, a už teď vím, že jsem ho ani po (ještě lepší) druhé projekci neviděl naposledy. S pokračováním bych tentokrát byl opatrný – technicky vůbec není potřeba. Daley a Goldstein se naopak můžou pyšnit tím, že natočili dobrodružnou oddechovku, která od začátku do konce stojí na vlastních nohou a má našlápnuto ke statusu žánrové klasiky. Co by za to jinde dali!