Nejsem konzervativní, ale pár jistot mám rád. A Denis Villeneuve mi je dopřává v pravidelných intervalech. Ve chvíli, kdy i géniové jako Fincher točí nudné průměrnosti, Matthew Vaughn ztrácí sebe sama v přeplácanostech typu Argylle, Zack Synder servíruje bláboly, jaké si nedokáží užít už ani nenároční diváci Netflixu, a megaprodukce Marvelu vypadají odporně jak Studio Kamarád na steroidech (nebo LSD), to zatraceně cením. Villeneuve je blockbusterovou jistotou.

Kanadský režisér se vypracoval od skromných produkcí, které rotovaly po festivalech a po nočních televizních slotech, vyhrazených pro cizojazyčné artovky, v jednu z mála hollywoodských stálic.

V Sicariu našel i díky působivým obrazovým kompozicím kameramanského génia Rogera Deakinse svůj hypnotický, v atmosféře a audiovizuálním podání si libující, specificky těžkotonážní styl, který okamžitě poznáte. A který jej řadí rázem na samotný vrchol hollywoodského potravního řetězce, mezi velkofilmové suverény z ranku Nolana, Camerona, Scorseseho nebo Spielberga.

A nová Duna to potvrzuje. Jasně, žijeme v době senzací, hypeů a neúměrně šponovaných očekávání, takže skoro každého kandidáta na filmovou událost roku musí vyprovázet titulky o „nejlepším sci-fi naší doby“ nebo „vůbec nejlépe hodnoceném filmu historie IMDb“ (loňské hlášky Paula Schradera o tom, že je Oppenheimer nejdůležitější film století, mě děsí dodnes). Tlumil bych očekávání. Ale taky bych do kina šel naprosto bezmyšlenkovitě, tedy povinně a při vědomí, že podobně působivé podívané takhle velkého formátu Hollywood letos vyprodukuje ještě… jednu? Dvě?

Duna je velkorysým bijákem, který zase posouvá možnosti hollywoodských megaprodukcí o nějaký ten kousíček dál. Technická stránka je dechberoucí a na velkém plátně vám naplno prodá souhru rozmáchlých, villeneuvovsky táhlých obrazů s perfektním sound-designem, který ve vyhrocených momentech vybuchuje skrze hudební doprovod Hanse Zimmera.

Červi jsou cool a je jich mnoho, harvestery a ornitoptéry dostávají pokouřeno od nich i fremenů. Exploze sil jsou větší a hlasitější, armády početnější. Všechno to dokonale vypadá i zní - od dun, nad nimiž se stmívá, až po každý detail na vycizelovaných kostýmech.  

Duna 2 sice rozvíjí několik poutavých linek, pár hodin po projekci se mi ale stejně nejvíc stýskalo po tom estetickém zážitku. Po obrazu a zvuku. Cítil jsem úplný stesk po tom, abych byl zase vtažen do jednolitého, přesto tak pestrého světa, slyšel znovu to ševelení zrníček písku poháněných větrem a kochal se až nelidsky perfektně načasovanými výbuchy, které vždy vypadají v hledáčku kamery dokonale.

Ano, je to znovu kinematografie vyprecizovaných wallpaperů a zvukové opulence, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Stejně tak je druhá Duna zkonstruována podle sequelových pravidel, tedy že je to do velké míry to samé, jen je všeho víc a je to větší. Ani tady to ale není míněno jako výtka, protože Duna může nabídnout nejen více popcornových atrakcí, tedy velkých armád, epických bitev, povedených bitek a vyhrocenějších výzev hrdinům, ale i rozmáchlejší vyprávěcí měřítko.

Půltucet ústředních postav už si své důkladné expoziční chvíle užil minule, proto může být příběh rozmáchlejší… a můžou se představit postavy nové. A i když Imperátor Christophera Walkena nebo princezna Florence Pugh, jejichž figury Dunu pomáhají posouvat víc do roviny výpravného politického dramatu, bez problémů obstojí, jasným králem je psychotický anděl smrti Feyd-Rautha Austina Butlera.

Parádně oslizlý parchant vhání do snímku kýžený náboj negativních emocí a i jako přivandrovalec, který na planetu Arrakis dorazil po filmu a půl, dobře zabírá jako statný antagonista a finálová nemesis. Tedy něco, na co byste třeba v nových Star Wars nenarazili. Ehm.

Villeneuve zjevně miluje Herbertovu předlohu, a i když si některé její momenty a postavy vykládá po svém, dokáže využít jejích silných stránek a vystavět okolo nich velmi působivou space operu. A takové prostě nejsou – a je jedno, jestli tím kopu do nových Star Wars, Riddicka, Rebel Moon nebo (s jistou nadsázkou) Trona.

Duna je jinde. Ta souhra dokonalého designu, opulentních akčních a trikových výjevů nemá v současnosti konkurenci, přitom se v ní neztrácí postavy a příběh.

Primární figurou je samozřejmě stále Paul Atreides, který tu završuje svůj přerod z neduživého chlapce ve vůdce s hromovým hlasem, což jsou polohy, které charisma Timothéeho Chalameta zvládne utáhnout s lehkostí juchajícího Wonky. Obsazení se v Duně prostě povedlo famózním způsobem a myslím, že i mnohem slovutnější filmové ságy můžou závidět (ne, tím nemyslím Kmotra), jak perfektně každý herec zapadá do své role. Zendaya, Bardem, Rebecca Ferguson, Josh Brolin, ti všichni sem sednou jako ulití, i když to bude právě „Elvis“ Butler, pro nějž se jeho charakter z Duny stane ikonickým.

Duna 2 je mohutná, masivní podívaná, hrající možná málo barvami, ale mnoha tématy.

Zrychlení tempa v poslední třetině sice tlačí na hranu uvěřitelnost vývoje některých postav a zejména Paulovi by ještě dvě tři scény nebo jedna efektní montáž á la „Willliam Wallace buduje svoje renomé po celém Skotsku“ prospěly, ale přesto je poznat, jak moc na nich Villeneuvovi záleží a jak neváhá riskovat diváckou pozornost a zábavní index ve prospěch minut zainvestovaných do poznání jeho intergalaktických figur.

I během jeho osobitě úsporné práce s dialogy navíc dokáže rozehrát nemálo inspirativních motivů, které reflektují nejen politikaření a velké imperiální plány, ale i třeba náboženský fundamentalismus nebo fascinaci mesiášstvím (falešným?). Elementy z Herbertovy tučné předlohy zkrátka dostávají výrazně víc prostoru než u Lynche, ba možná víc, než jsme obyčejně v Hollywoodu zvyklí tak nějak obecně. Přitom je završuje přímočaře drásavá romantická linka, konfrontující velké dějiny s intimními touhami srdce.

Finále je v tomhle trefou na komoru. A i kvůli němu, a ne jen kvůli epičtějšímu rozmachu vyprávění – větším bitvám, adrenalinovějším jízdám na červech i kulervoucím likvidacím mohutných strojů – bych předpokládal, že bude dvojka navzdory rozsáhlejší stopáži pro většinu diváků jednoduše zábavnější podívanou.

Duna: Část druhá: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Duna 2 je tedy nejen (pozor, osobní okénko) možná nejlepší počítačová hra všech dob (konec osobního okénka), ale i parádní velkofilm, který je nutné vidět na velkém plátně, s maximálním zvukem a s vědomím, že současné hollywoodské megaprodukce nemusí obnášet debilní humor pro celou rodinu nebo mluvící sliz v papundeklových kulisách před hnusným greenscreenem.

Je to mohutná, masivní podívaná, hrající možná málo barvami, ale mnoha tématy, láskyplně vedenými postavami i dechberoucími atrakcemi. I když atrakcí ve Villeneuvově jedinečném podání může být i třeba jen rozostřený zpomalený záběr na Chalameta, jenž vede svého umanutého hrdinu vstříc pohnutému osudu…

Ano, nepochybujte: Za pár let u trojky ho znovu moc rád poznám!