Poslední snímek čtyřiaosmdesátiletého Andreje Končalovského si z Benátek sice zvláštní cenu poroty si odvezl, do užší oscarové nominace se však nedostal – snad kvůli podobnosti s tematicky podobným Quo vadis, Aida?, přestože stylově se oba snímky výrazně odlišují. Bosenská Aida nabízí vtahující prožitek, intenzivní atmosféru nevyhnutelně se blížící tragédie, ruští Soudruzi spoléhají na lehce odtažité, místy až dokumentárně působící vyprávění o událostech, jež jsou přitom emocemi extrémně nabité. Pro diváka je však hlavní, že oba přístupy fungují velmi dobře.

Veterán sovětského (Strýček Váňa, Sibiriáda), hollywoodského (Tango a Cash, Splašený vlak) i ruského (Dům bláznů, Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna) filmu si v závěrečné etapě kariéry připisuje nečekaně vydařený zásah. Čtyři roky od spíše vlažně přijatého Ráje přichází s nekompromisní rekonstrukcí jednoho zapadlého incidentu z počátku 60. let, jenž vytváří paralely s děním v současném Rusku tak trefně, že zkušený (a v politických názorech spíše opatrný) režisér dění ke konci snímku raději vyhlazuje do ztracena… Ale nepředbíhejme.

Onou historickou událostí je masakr dělníků v jihoruském městě Novočerkassk, během něhož bylo v červnu roku 1962 zastřeleno několik desítek nevinných a neozbrojených lidí. Dělníci z tamní továrny na elektrické lokomotivy společně s dalšími obyvateli města protestovali proti zvyšujícím se cenám potravin a snižující mzdě, na což sovětská garnitura nedokázala zareagovat jinak než vysláním armády s tanky a střelbou do demonstrantů. Důsledkem byly desítky obětí a stovky lidí nespravedlivě odsouzených za podněcování nepokojů. Událost se režimu podařilo poměrně úspěšně zamést pod koberec, větší pozornosti se jí dostalo až po rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let.

Samotný masakr se odehraje ještě před půlkou dvouhodinového snímku a zabírá pouze nevelkou část stopáže. Několik naturalisticky zachycených průstřelů však není zdaleka tím nejznepokojivějším obsahem, který historické drama nabízí. Končalovskij soustředěně postupuje ve vykreslování tehdejší sovětské každodennosti a minimálně v první polovině se mu to skvěle a režijně velmi jistě daří: Dobře zachycuje falešnou masku, již musí každý vyšší úředník v totalitním režimu pravidelně nasazovat, aby nebylo patrné, co si doopravdy myslí. Nedostatek věrohodných informací mezi lidmi vede k neustálým spekulacím a obavám – není divu, že v takové atmosféře se situace může vyhrotit extrémně rychle.

Končalovskij se však nesoustředí pouze na vyprávění, neponechává totiž náhodě ani formální stránku. Černobílá kamera v akademickém formátu dotváří dobovou atmosféru, již umocňují i velká hloubka ostrosti a přehlcená mizanscéna – v záběru se často vyskytují rámy, zrcadla, překážející siluety vedlejších postav či rekvizit: Ideální nástroje k vyobrazení doby, kdy člověk nikdy není sám, nikdy nevidí pravdu napřímo a těžko se dočká jednoznačných odpovědí (obzvláště na jednoznačné otázky, které ani nemůže položit). Dokumentární ladění dotváří i téměř úplná absence nediegetické hudby a vyhýbání se formálnímu exhibicionismu.

V centru dění je postava úřednice Ljudmily, oddané komunistky, která příliš nesouhlasí s Chruščovovým rozvolňováním a nostalgicky vzpomíná na přehlednou dobu pod vedením Stalina. Její otec, válečný veterán a svědek komunistického přebírání moci, ale ví, že každá změna je jen naoko a nemá smysl se věnovat čemukoli jinému, než v uniformě zpřítomňující zašlé časy popíjet vodku (nebo aspoň koňak). To však neplatí pro Ljudmilinu mladou, ideály oplývající dceru, která se ústřední demonstrace na podporu dělníků chce účastnit a dotváří tak multigenerační a názorově rozštěpenou domácnost. Hrdá, avšak lucidní soudružka Ljudmila se musí vydat své dítě hledat, během čehož nezáměrně odkrývá zvěrstva režimu.

V druhé polovině, kdy sledujeme Ljudmilinu odyseu se příběh místy příliš melodramatizuje, a to i prostřednictvím nečitelného, v náhodných intervalech nevěrohodně šlechetného důstojníka KGB, který jí pomáhá po dceři pátrat. Rozehrávají se další motivy, které se však nedočkají hlubšího rozpracování – zamyšlení si zaslouží třeba trudný fakt, že zcela nefunkční a nespravedlivý režim je pro řadu lidí výhodný, neboť zahořklí či všeobecně podprůměrní jedinci by se ve férovějším společenském uspořádání uplatnili mnohem hůře. Závěru však dominuje zbytečné obrušování hran čili opak toho, oč se (úspěšně) snažila Jasmila Žbanić v Quo vadis, Aida?.

Přesto je Končalovského rekonstrukce jedné nevynucené tragédie víc než pouhým ponorem do historicky ohraničené situace. I díky výraznému výkonu své manželky Julije Vysockaji v hlavní roli nabízí vhled do sovětské mentality, dekády přetrvávajícího politického smýšlení, že nejlepší je prostě zapomenout a tvářit se, že se nic nestalo. Počkat, jsme stále ještě v Sovětském svazu 60. let?